neděle 4. září 2016

Alterant - Kapitola 13



Nemůžu se s tebou propojit, Tristane, odvětila mu Evalle telepaticky. Stále těkala očima po okolí ve snaze zahlédnout démony blížící se k nim.
            Tristan si povzdechl, zavrtěl hlavou. A po mně chceš, abych ti věřil?
            První z těch bestií zaútočila, vyskočila na Tristana zpoza stromů. Bylo to moc velké na to, aby šlo o divokého psa a zároveň to nebyl tak úplně vlk. Cenil tesáky, jeho ostré drápy se prodloužily, rudé oči hořely touhou zabít.

            Tristan se pohnul, rychle jako blesk, prudce vrazil pěstí mezi zářivé oči toho zvířete.
            Démon vyletěl do vzduchu, dopadl do shluku stromků, pak se vzchopil a znovu vyrazil.
            Evalle už se otočila, aby jim chránila záda. Čísi masivní tělo ničilo všechno v cestě a ten rachot byl stále blíž. Nadzvedla ruce, aby vyslala dávku síly na to další zvíře, když v tom z džungle vyrazila dvě.
            Odhodila jednoho démona na kmen stromu, který byl tak velký, že by ho ani neobjala rukama. Ten druhý se na poslední chvíli vyhnul její kinetické střele, uskočil na stranu, pak ji začal obcházet. Mrštila po něm nápor energie a vrazila s ním proti tomu samému stromu.
            Zhroutil se na nehybnou hromádku.
            Potřeba proměnit se na bestii jejími žilami kolovala tak silně, že váhala riskovat dokonce i malou změnu do Beladorské bojové formy.
            Nemusela by být schopná zastavit na téhle úrovni.
            Proč se neproměnil Tristan? Neměl se komu zodpovídat za cokoliv, co tu udělá. Proměň se, Tristane!
            Nemůžu.
            Proč ne? Jenže kdyby se na to zeptala, odvedla by tím pozornost jich obou. Koutkem oka zahlédla, jak bojuje s tím prvním vlkem-démonem, kterého trefil, a ještě jedním novým.
            Čekala, že démon, kterého zastavila svým prvním silovým úderem, znovu zaútočí. Ale když přišel k sobě, začal místo toho šplhat vzhůru po stromě, se stejnou lehkostí, jako by byl člověk. Sotva byl ve výšce šesti metrů, přelezl na větev a číhal na ni seshora.
            Ta druhá bestie u kmenu stromu se začala zvedat.
            Jediný pohled nahoru jí potvrdil, že ten stromolezec ve skutečnosti čekal, až se vzbudí jeho kámoš, aby mohli zaútočit jako tým.
            Něco za jejími zády bolestně zařvalo. Možná Tristan opravdu měl nějaké super-nabité síly i bez proměny do Alterantí formy. To nebylo fér, když měl ke všemu i její zbraň.
            Její zbraň. Tristane, hoď mi moji dýku. Už jsem s ní démony zabíjela.
            Nemám sílu... se k ní dostat.
            Riskla rychlý pohled k němu a ztratila veškerou naději, že by tohle mohli přežít.
            To Tristan byl na zemi a stěží se potýkal se svým protivníkem. Jeho nadloktí bylo zaklesnuté v čelistech jednoho z démonů, který rozervával sval a ničil kosti každým trhnutím hlavy.
            Druhé zvíře, se kterým Tristan bojoval, leželo bezhlavé na zemi.
            Ale to, co si pochutnávalo na jeho ruce, ho zřejmě oslabovalo. Jeho pohyby byly malátné.
            Hrdelní zavrčení seshora jí rozdrkotalo páteř. Evalle vzhlédla ve chvíli, kdy se vlčí démon nad ní nahrbil v přípravě na skok.
            Strhla pozornost zpátky k tomu druhému monstru na zemi, co teď stálo na všech čtyřech a vrčelo.
            Ti dva démoni museli přijít na to, že nemůže stěnu síly držet najednou před sebou i nad sebou. Démon usazený nad její hlavou skočil ve stejnou chvíli, jako ten na zemi zaútočil.
            Přesunula ruce a postrčila svou sílu přímo nad sebe. V hlavě měla narychlo vymyšlený plán. Až ta letící potvora narazí do jejího silového pole, mrští ji na tu, co se k ní blížila po zemi.
            Její plán snad mohl fungovat, jenže ten, co přistál na poli energie, do něj narazil a odrazil se. Vrazil do borovice ne dost silné na to, aby způsobila nějakou škodu.
            A démon na zemi předvídal její krok.
            Uskočil stranou.
            Pak vyrazil zpět k ní, než mohla přesunout svou kinetickou sílu, aby ho zastavila.   Vycenil tesáky a vrhl se po její noze.
            Jeho čelisti při prvním skousnutí rozdrtily kost.
            Vykřikla bolestí. Drápy drásaly její stehno, rozervávaly kůži a sval. Po její noze a čumáku démona se řinula krev. Mlátila mu do hlavy pěstmi.
            Na rukou jí vystoupily chrupavky. Energie, co jí proudila a hrozila proměnou, napínala její tělo, jako by byla na skřipci.
            Ne. Bestii ne. Nemohla Tristanovi věřit, že ji nevyzradí, pokud budou Tribunálu čelit společně, a ona by rudě zářila, kdyby o proměně lhala.
            Jenže jestli teď umře, nedojde ani k jednomu.
            Prsty se jí prodloužily, na jejich koncích se objevily ostré drápy. Pevně skousla zuby, silně se třásla silou vynakládanou na oddálení proměny.
            Zuby démona se zaryly do jejího kolena. Oslepující bílý záblesk bolesti se propálil její nohou, a pak nahoru až do břicha a hrudi. Hrozící přeměna jí dala zbraň, kterou nehodlala promarnit. Naklonila ruku a silně zatlačila ostrým drápem na ukazováčku proti oku toho zvířete.
            A tlačila dál.
            Kost praskla, jak s ním pronikla až hluboko do jeho mozku.
            Jeho druhé oko se v hlavě protočilo. Čelisti povolily.
            Stáhla se a mávla pěstí jako palicí, přímo na hlavu toho zvířete. Ta se odlomila od jejího kolene. Dva tesáky zaryté do svalu se zlomily na hranici kůže.
            Mlha, co ji obklopovala, zářila tak jasně, že prakticky oslepila její citlivé oči. Kdy ztratila brýle? Zašátrala kolem sebe, našla je, a znovu si je nasadila.
            Přepadla ji závrať.
            Nedokázala zaostřit. Něco napadalo její tělo téměř jako jed, vysávalo její sílu. Vytrhla ulomené tesáky a zalapala po dechu. Z otevřených tepen s každým úderem srdce tryskala krev. Celou ji zahalila bolest.
            O tu nohu určitě přijde... jestli dřív neumře.
            Ruce jí přišly strašně těžké. Měla závrať. Co z ní kromě ztráty krve vysávalo energii?         Po noze jí stékala nazelenale žlutá tekutina smíchaná s krví.
            Démoní sliny.
            Možná právě tohle Tristana oslabilo. Musely něco udělat s jejich krví.
            Ten stromolezec, co se odrazil od její kinetické síly, zatřásl hlavou a postavil se na nohy, upřel na ni mrtvolné oči. Zavrávoral, když udělal krok k ní.
            S tím, jak slábla, jí zbývala jediná rána.
            Hodila střelu energie na strom ve výši tří metrů, čímž rozpůlila kmen a poslala k zemi tunu dřeva, která rozrdtila démonovu páteř.
            Teď už neměla dost kinetické energie ani na to, aby zlomila párátko.
            Tristan zařval v agónii.
            Otočila se, skousla zuby při pulzující bolesti, co jí projela. To stvoření mělo dál zbytek Tristanovy potrhané ruky ve svých čelistech. Škubal za ten zkrvavený pahýl a cloumal tak Tristanovým tělem sem a tam.
            Teď už nemělo smysl být potichu, takže zaječela: „Kde je ta dýka?“
            „Pravá... bota,“ zaskřehotal hlasem protkaným bolestí. Jeho ruku, tělo a zem pokrývala krev.
            Táhla za sebou zraněnou nohu, doplazila se k jeho boku a naklonila se k jeho botě. Nedokázala zastavit výkřik agónie, když se praštila do rozdrceného kolene.
            Sáhla dovnitř, omotala prsty kolem rukojeti dýky.
            Její ruku naplnila energie.
            S posledním záchvěvem síly v těle se vrhla po hlavě toho démona a vrazila mu dýku mezi oči. To na démony v minulosti platilo a, aleluja, tenhle vybuchl v záři světla, než se změnil na šedý prach.
            Tristan padl na záda s žalostným zaskučením.
            Nic živého by takhle znít nemělo.
            Zastrčila si dýku do boty a doplazila se nad něj. Z jeho ramene volně visely maso a svaly, z ruky mu zbyla jen rozdrcená kaše. Tohle neměl šanci přežít o nic víc, než ona to rozdrcené koleno, díky kterému ztrácela spoustu krve.
            „Musíme... se vyléčit,“ zachraptěl hlasem nasáklým bolestí.
            Některé rány se jí v minulosti vyléčily rychleji, než bylo možné u člověka, ale ne zranění jako bylo tohle. „Tristane, moje koleno je na padrť. Takový druh poškození nedokážu vyléčit.“
            Odvalila se z jeho těla, aby se mohl hýbat. Párkrát se ztěžka nadechl a opřel se o svou nezraněnou ruku, aby se nadzvedl. Jeho opálená kůže nabrala nezdravě šedou barvu.
            Zasípal: „Běž k... jezeru.“
            To jako podle něj voda vyléčí jejich zdevastovaná těla? „Jak tohle pomůže?“
            „Musíme smýt... sliny... napadají naši krev.“
            „To možná zastaví její ztrátu, ale—“ Několikrát se nadechla, aby si zabránila zvracet. „Jestli v tom jezeře není kouzelná voda... s našimi zničenými těly to nic neudělá. Je moc pozdě... ty sliny nás vyčerpávají.“
            Zmateně se na ni zadíval, pak se spoustou tlumeného mumlání za stisklými čelistmi namáhavě vstal. Natáhl k ní ruku. „Moc... k vysvětlování.“
            Nemohla ho nutit říct víc, když každé slovo evidentně odebíralo jeho už tak skomírající energii. „Tak běž, jestli myslíš, že něco dokážeš udělat. Já nemůžu chodit.“
            „Vstávej.“ Nechal ruku nataženou.
            Byla moc vyčerpaná, aby se s ním dohadovala, takže se oběma rukama chytila té jeho a nechala ho vytáhnout ji na nohy. Ostře vtáhla vzduch do plic. Při tom návalu sžírající bolesti jí do očí vhrkly slzy. Ve chvíli, kdy na jedné noze nabrala rovnováhu, ji pustil. „Co to—“
            Než mohla spadnout, přehodil si ji přes své zdravé rameno jako hasič. Pak se rozešel. Měl namířeno směrem k tomu vodopádu, co předtím míjeli.
            „Polož mě. Nejsi ve stavu, abys mě nesl.“
            Nic neřekl, jen se plahočil, jako by ho někdo zmlátil palicí.
            Kdyby sebou mlela, jenom by to oba bolelo, takže zůstávala v klidu.
            Čas ve světě bolesti postupoval nesnesitelně pomalu. Každé chybné došlápnutí na hrbolatém terénu způsobilo ránu do její nohy a vhrknutí slz do očí. V žádném případě nehodlala křičet nebo si stěžovat, když i jeho to muselo bolet stejně, jako ji.
            Něco zamumlal a ploužil se dál.
            Nedokázala přes tu mysl otupující bolest věnovat pozornost jeho slovům. Zvuk tekoucí vody byl stále hlasitější, pak koutkem oka zahlédla jezero a vodopád.
            Vstoupil do čisté vody. Nebyla studená, ale chladnější, než ta sauna, kterou se plahočili.
            Všechno pod jejím pasem se přetvořilo v jedno obrovské infikované bolestné pulzování.
            Tristan ji držel jednou rukou a potopil se až ke krku. Začal šeptat slova, která zněla jako zaříkávání.
            Zeptala se: „Co to děláš?“
            Místo odpovědi jen dál mumlal ta zvláštní slova.
            „Snažíš se mě očarovat?“
            Na chvíli přestal. „Kdyby jo... bylo by to... abys zmlkla. Snažím se vytáhnout... ty sliny. Voda pomáhá udržovat ránu čistou... zatímco sliny vytékají ven.“
            Věřila mu. „To pálení od slin odeznívá, ale stále slábnu.“
            Když znovu promluvil, byl jeho hlas jistější. Ne tolik napjatý bolestí. „Nemyslím si, že z tebe ty sliny zvládnu vytáhnout stejně, jako ze sebe. Budeš mi s tím muset pomoct.“
            „Takže tohle nakonec asi vážně není kouzelný rybníček.“ Bolest v jejím koleni se zmírnila na tupé rytmické hučení. Stále pulzovala ve stejném tempu, jako údery srdce. Neviděla přes vlasy, co jí spadly do tváře. Jednou rukou je zkusila odhrnout.
            „Zadrž dech,“ hlesl těsně předtím, než ji ponořil pod hladinu.
            Nadechla se právě včas. Držel ji u sebe, v pevném sevření své zdravé ruky. Pod vodou sledovala, jak přešel do stavu podobného meditaci v Zen Buddhismu, oči zavřené. Pomalu natáhl svou zraněnou ruku od těla.
            Stáhl se jí žaludek, když ji viděla jasně a detailně.
            Musel dál něco dělat, protože svaly se jako had omotaly kolem kosti, během toho jeho ruku narovnaly.
            Z jeho ran přestávala vytékat krev. Uvolněné svaly se dál po kousíčkách vracely na místo. Kost se prodloužila, zlomené kousky se pospojovaly, to všechno se vyhladilo do normálního tvaru.
            V šoku otevřela pusu a nalokala se vody, začala se topit.
            Vytáhl ji nahoru dřív, než mohla sama stihnout dostat hlavu nad hladinu. Lapala po vzduchu, rozstřikovala kolem sebe vodu.
            Tristan nahlas zaklel. „Myslel jsem, že dokážeš zadržet dech na delší dobu.“
            Znovu zakašlala. „Jak jsi to udělal?“
            Když neodpověděl, otočila se k němu čelem. Upřeně ji sledoval, zprvu nerozhodně. „Ty vážně nevíš, jak se vyléčit?“
            To poslední, co chtěla, bylo přiznat někomu svoji slabost, tím spíš muži. Jenže naznačoval, že to má co dělat s tím, že je Alterant.
            Tristan svou hojící se rukou smyl poslední kousek bláta, co stále ulpíval na jejích vlasech.
            Normálně by na něj vyjela za to, že se chová, jako by si s ní mohl dělat, co chce, jenže momentálně neměla na to se o tohle starat.
            Celé její tělo bylo zdevastované a vyčerpané z boje.
            Démoní sliny dál vysávaly její životní sílu.
            Cítila se, jako by jí na koleno stoupnul slon, a hlava se jí mohla rozskočit bolestí.
            Ztěžka vzdychla. „Ne, nemám ponětí, jak ses vyléčil. A proč ses na boj s těmi démony neproměnil?“
            „Musel jsem šetřit energii na... později.“ Tristan ji zvedl do náruče. Obě jeho ruce teď byly kompletně funkční.
            Proměna do jeho Alterantní podoby ho připravovala o energii? Zajímavé. Musel mít za to, že ty démony zvládne porazit i bez proměny, a nepočítal s tím, že ty sliny zničí jeho nadpřirozenou sílu.
            Jenže co měl v plánu tak důležitého, aby se rozhodl nechat si ji na později?
            Ptát se ho na tohle všechno může, až se odtud dostanou. Záchrana její nohy měla prioritu, a on sám se stále ještě hojil. „Co to děláš, že se léčíš?“
            „Jestli vážně nevíš, jak se vyléčit, tak si musíme pospíšit. Čím dýl budou ty sliny v tvém těle, tím těžší bude je dostat ven.“
            Kdyby na vlastní oči neviděla vyléčení jeho ruky, nevěřila by mu. „Jak to teda funguje?“
            „Ukážu ti to.“
            Neřekl jí Storm to samé, když se ho zeptala, jak funguje jeho sledovací magie?
            Proč nemohli chlapi čas od času dát přímou odpověď? Nelíbila se jí myšlenka zkoušení něčeho neznámého, jenže neměla na výběr.
            „Tak ukaž,“ pobídla ho.
            „Vydrž na chvíli v klidu. Myslím, že zvládnu dokončit odstraňování slin z tvojí nohy, když teď získávám zpět sílu. Zbytek je na tobě.“
            Jakmile pálení od slin ustoupilo, přestal šeptat zaříkávání a rozešel se ke břehu. Sedl si na zem, všude z něj kapala voda, a on si ji opatrně posadil na klín.
            V úžasu sledovala tu ohromující změnu, když ohnul svou zraněnou ruku, na které nová kůže začínala klouzavě pokrývat jeho odhalený sval.
            Tristan hlesl: „Vím, že to bolí, ale musíš tu nohu natáhnout.“
            Přikývla, pak nabrala odvahu a pomalu to udělala. Skřípala u toho zuby a třásla se námahou. Ty banány, co snědla, se chtěly na tenhle mejdan přidat, ale nechávala pusu zavřenou, dokud nebyl její krk prázdný. „Co teď?“
            „Víš, jak uvolnit svého vnitřního Alteranta, že jo?“
            „Mám zakázaný se měnit.“ To byla bezpečná odpověď. Nehodlala mu říct nic, co by někdy mohl použít proti ní.
            „Nemyslím tím změnit se úplně,“ objasnil Tristan.
            Věnovala mu pohled naznačující, že ty démoní sliny nejspíš dosáhly až k jeho mozku.
            Obočí mu vylétlo nahoru. „Kolikrát ses proměnila?“
            Jednou, úplně, ale o tuhle skutečnost se nehodlala dělit s nikým kromě Tzadera a Quinna, kteří byli jediní, co to věděli. A tehdy jednou jedinkrát riskla proměnu jen proto, aby zachránila životy jich tří. Tihle dva Beladoři si vezmou její tajemství do hrobu.
            Odpověděla: „Zrovna jsem ti řekla, že nemám dovoleno se měnit.“
            Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ty nemáš ani páru o tom, co je to být Alterant, že ne?“
            „Jak mám jako něco vědět, když jedinej, kdo by mi mohl pár věcí říct, to nemíní udělat?!“ štěkla na něj.
            „Nemůžu za to, že nás Brina držela od sebe.“
            „Teď jsme spolu,“ poukázala.
            V tuhle chvíli by ji mohl požádat o cokoliv a ona by byla ve velkém pokušení mu to dát výměnou za svou nohu.
            Ale on se nesnažil smlouvat, což ji překvapilo skoro stejně, jako když se předtím neproměnil na bestii.
            Vysvětlil jí: „Měl jsem spoustu času experimentovat, když jsem vězel tady. Zjistil jsem, že jsou etapy proměny, od drobné změny až po celkovou proměnu na bestii, ale existuje počáteční fáze čerpání síly, kterou můžeš použít, a přitom zůstat v lidské podobě.“
            Kdyby řekla, že ji tohle nezaujalo, lhala by. „Jak mám tu sílu načerpat?“
            „Pomalu povoláš svou Alterantí bestii a ucítíš, jak do tvé krve, svalů a kostí vtéká síla, zatímco bráníš fyzické proměně. Když tohle uděláš, zvládneš vyléčit skoro všechno. Jak myslíš, že jsem tady přežil? Jednou mě kousl křovinář aksamitový.“
            „Co je to?“
            „Velký chřestýšovitý had s horními a dolními tesáky. Jeho jed zvládne zabít do pár minut od uštknutí.“
            Rozhlédla se. Přidala si obří hady na seznam potvor, na které si dávat pozor. Měla by věřit čemukoliv z toho, co jí Tristan říkal, obzvlášť to o čerpání z jejího vnitřního Alteranta?
            Nenavedl ji na sluneční světlo, a nevyužil její momentální neschopné pozice. Jakkoliv zvláštní to bylo, nevyšilovala z toho, že ji takhle drží, což mohlo ale být čistě ze šoku kvůli tomu rozdrcenému koleni, nízkému krevnímu tlaku, a že málem umřela.
            Otevřela své smysly a zapátrala po aspoň nějaké z jeho emocí, čemkoliv, co by jí mohlo napovědět jeho motiv pro snahu přimět ji riskovat proměnu na bestii.
            Tristan nepřežil tak dlouho díky hlouposti. Určitě by využil cokoliv, co by z jejich spojenectví mohlo vést k jeho prospěchu.
            Sotva se mu otevřela, zasáhla ji smršť emocí. Výtrysky hněvu... a frustrace... to bylo pochopitelné. Nemohl na ni přestat být naštvaný... ale... to nebylo všechno.
            Jeho nejsilnější emoce se jí náhle jasně ukázala.
            Vztek a frustrace vyvstávaly z klubka obav.
            O ni? Ano. Starost o její nohu a bolest. Proč by se měl starat o ženu, která ho poslala zpět do vězení?
            „Evalle, čím déle budeš čekat, tím těžší bude dát tvoje koleno do pořádku.“ To ponuré zkřivení jeho rtů značilo, že tím myslel, že čím déle bude čekat, tím bolestnější náprava bude. „Jestli váháš, jestli mi věřit, pamatuj, že tvým vyléčením nic nezískám a dost můžu ztratit.“
            Jelikož se její vlastní pocity a empatická stránka shodly, mohla jen doufat, že se nepletl a zvládne tohle udělat bez proměny. „Řekni mi, co dělat.“
            „Zavři oči a mysli na střed svého těla. Je jako sopka, která může vybuchnout a všechno kolem zničit, nebo jen trochu vybublat a vyslat proudy lávy po stranách. Přesně to se svou mocí uděláš.“
            Naslouchala rytmu jeho hlasu a soustředila se na vyvolání síly hluboko uvnitř sebe.
            Její bestie povstala.
            Zpanikařila a přerušila spojení, otevřela oči. „Nezvládnu to. Proměním se.“
            „Takže to zvládám být Alterant o tolik líp než ty?“
            To ji nasralo. A bylo jí fuk, jestli ji někdo uslyší v duchu nadávat. Pevně stiskla víčka k sobě a zklidnila dech. Znovu začal mluvit.
            Stáhla se do sebe, dokud uvnitř svého těla neucítila bublání energie.
            Zaměřila se na to a začala jemně povolávat svého Alteranta, silou vůle přiměla svou sílu bestie růst jen velmi pomalu.
            Začaly ji naplňovat teplé doteky síly, jako tekoucí láva. Tišící, dotýkající se modřin na její hrudi a rukou. Bolely, ale pozitivně. Pobídl ji, aby převedla svou energii dolů k noze.
            Udělala, jak řekl, a cítila, jak ten proud klouže po jejím stehnu, pak obklopuje její koleno, narůstá na tom jednom místě, dokud...
            Evalle se napjala při té záplavě horka, co její koleno začala spalovat. Vykřikla, když nepřestávala pálit její maso, a stiskla ruce v pěst, pevně se držela svého zdravého rozumu.            Ten bílý žár ji pohlcoval, až si byla jistá, že se rozpadne jako démon, kterého zabila. Ale ta zářící běloba se pomalu změnila na tišící chladivou mlhu, kterou mohla znovu vdechnout do plic.
            Když otevřela oči, držela Tristanovo zdravé předloktí v sevření dost silném na zlomení lidské ruky.
            Po tváři mu stékal pot, na krku mu vystoupily žíly.
            Konečně si uvědomila, že její koleno už jen pobolívá. Povolila svaly ve svých rukou, pustila tu jeho, na které zanechala červené stopy, ze kterých určitě budou modřiny. „Promiň. Nechtěla jsem... nevěděla jsem, že...“
            „To je v pohodě.“ Zatřásl rukou, jako by se snažil napomoct obnově krevního oběhu.         Chtěla dát nohu dolů a zvednout se z jeho klínu, ale zarazil ji. „Dej tomu pár minut, než se kosti dospojují, a budeš na ni moct přenést váhu. Chvíli ještě nebude silná, ale měla bys zvládnout se při kulhání nezranit.“
            Jenže teď, když pozornost jejího mozku už neodváděla nesnesitelná bolest, nebylo jí příjemné sedět na jeho klíně.
            Hrdelní zavrčení přicházející z blízké džungle zahnalo veškeré její nepohodlí.
            Vzhlédla a uviděla pár zlatých očí, co na ně zíraly z temnoty hustého porostu.
            Ještě nemohla bojovat s čímkoliv s drápy a zuby. Tristan byl na tom nejspíš stejně, dokud se plně neuzdraví.
            Zašeptala: „Co kdybysme riskli, že vstanu, pokud teda náhodou nezvládneš použít ty svoje kouzla zaříkávače opic na to, co na nás právě zírá.“
            Tristan promluvil nahlas, ani se nesnažil zakrýt svá slova. „Nemůžu říct nic, čím bych odehnal démona.“
            Další démon? Nedokázala potlačit ten třes, co projel jejím tělem při myšlence na boj s dalším démonem s tesáky v jejím zesláblém stavu.
            Zlaté oči se zúžily, pak na mýtinu vešel černý jaguár a zvedl se na zadní, zatímco jeho tělo překryla energie. Proměnil se na muže.
            „Storm?“ Nemohla uvěřit svým očím, nebo zarazit ten úsměv, co se usadil na jejích rtech.
            Nebylo pochyb. Nahý, rozzuřený Storm.
            Zkřížil paže na hrudi, v nejmenším neznepokojený svým nedostatkem oblečení.
            Tristanovo tělo se napjalo. Jeho sevření zesílilo.
            „To je dobrý. Já ho znám,“ zamumlala Evalle, poněkud vyvedená z míry. Snažila se na Storma nedívat, ale její oči měly vlastní hlavu, a neustále klouzaly pod jeho břicho, zatímco se namáhavě snažila zvednout z Tristanova klínu. Vzhledem k práci na poloviční úvazek v Atlantské márnici už mužských těl viděla spoustu, ale žádné tak dobře... Tvarované. Doslova.
            Černé vlasy nebezpečně spadaly přes měděně zbarvenou kůži jeho širokých ramen. Hromady svalů utvářely linie jeho hrudi, na které zkřížil ruce, a další se vlnily na jeho břichu při každém nádechu a směřovaly až dolů, kde... se objevila bederní rouška?
            Storm se zadíval na ten krátký kus pokrývky vypadající jako jelenice, co zakrývala jeho spodní partie, pak na Tristana. „Být nahý mi v nejmenším nevadí. Ale chápu, proč by ses ty mohl při tom srovnání cítit nepříjemně.“
            Evalle přelétla pohledem z jednoho na druhého. Dal tu bederní pokrývku na Storma Tristan?
            Tristan pomohl Evalle na nohy a pokrčil rameny. „Mělo by ti dělat starosti potulovat se nahý... když toho máš na ukazování tak málo.“
            Storm udělal krok směrem k Tristanovi, který se otočil k němu. Obě těla pulzovala agresivitou.
            Evalle už měla za sebou všechen boj, co v jeden den mohla snést. „Nemám náladu sledovat vaše dohadování, kdo ho má většího.“
            Tristan se usmál. „To ani není nutný. Kdo ho má většího už vím.“ 
            Storm se zarazil, ale oplatil mu to s: „To pak musí být pravda ty řeči o velkých pokrocích s implantáty.“
            Evalle je přerušila, než by se to mohlo znovu vymknout z rukou. „Navrhuju odsud zmizet, než nás napadne něco dalšího.“
            Storm se s popíchnutím zeptal: „Copak? Neužívala sis to, jak tě prznil? A kdo ho pustil z klece?“
            „On mě neprznil...“ Hlas se jí vytratil, když v Stormových očích zachytila chladný vztek. Nehodlala přiznat, že neúmyslně pomohla Tristanovi utéct. „Byli jsme na cestě zpátky do Atlanty a—“
            „Chránil jsem ji.“ Tristan k ní přešel blíž.
            Storm si prohlédl její koleno, na kterém kůže ještě nepokryla všechny stále se hojící místa. „Tak to jsi odvedl úchvatnou práci. Kdybych se neobjevil, byla by mrtvá, než by došla do města.“
            Tristan kolem ní majetnicky omotal ruku a ta skutečnost jí zajela pod kůži jako ostré jehly.
            Nebyla schopná se pohnout pryč, tak na něj sykla: „Pusť mě.“
            „Ne.“
            „Pusť mě, nebo ti ublížím,“ zašeptala.
            „Nevadilo ti, když jsem tě kvůli koupeli nesl do toho jezera.“
            Nemohla uvěřit, že to Tristan řekl, a zjevně kvůli Stormovi. Kdyby na jedné noze nestála tak nejistě, už by se válel na zadku. „Sundej ze mě ty ruce.“
            „Udělej, jak říká,“ varoval ho Storm.
            „Nebo mi ublížíš?“ uchechtl se.
            „Neublížím ti,“ usmál se Storm ďábelsky. „Možná jenom, až ti zlomím vaz, ale to dlouho neucítíš.“
            Od Storma k ní dosáhla silná emoce. Byl naštvaný... ne, ne zrovna naštvaný.
            On... žárlil? Vážně? To jí rozjasnilo den.
            Ti pitomci museli zase začít.
            Tristan se zašklebil, popichoval Storma: „No tak pojď. Do svého dalšího příbytku bych jaguáří předložku celkem bral.“
            Evalle se od Tristana odtrhla, zůstala natočená lehce od Storma, jinak by nebyla schopná myslet. „Nemám čas na souboj testosteronu. A ty taky ne, Tristane, jestli máme najít ty tři Alteranty.“
            „Takže teď pracuješ s ním?“ zeptal se Storm.
            Tristanův úsměv se rozšířil.
            Evalle zpražila Tristana pohledem, pak se přes rameno zadívala na Storma. „Máme dohodu.“
            Zklamání v Stormově tváři ji sevřelo. Přišel pro ni, přesně, jak slíbil. Ale pochopí, proč musela držet s Tristanem?
            „Ne tak rychle,“ zarazil ji Tristan. „Měli jsme dohodu, co nezahrnuje jeho.“
            Otočila se zpět k němu. „Co tím myslíš?“
            Tristan nadzvedl ruce. „Jestli ten kocourek našel cestu sem, tak zvládne dojít i do města. Buď půjde Storm, nebo já.“
            Storm neřekl nic, což jí dělalo starosti o hodně víc, než jeho vztek. Co si myslel? Že dovolovala Tristanovi dotýkat se jejího těla... tím způsobem?
            To sotva.
            Evalle si nemohla dovolit o Tristana přijít, ale ani nehodlala opustit Storma po tom, co přišel až sem, aby ji našel. Řekla Tristanovi: „Nikam beze mě nepůjdeš, jestli chceš, abych se za tebe přimluvila u Tribunálu.“
            Tristan přelétl pohledem od Storma k ní, pak se rozhodl. „Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že bohové a bohyně můžou být úskočný? Říkalas, že Loki přesně řekl ‘Nechť ten, kdo navrátí tři uniklé Alteranty VIPERu je očištěn od všech předchozích provinění.’ Nepotřebuju, abys promluvila s Tribunálem. Jediné, co musím udělat, je ukázat se s těmi třemi a vyjednat svou svobodu. A najít je by neměl být problém, když to já jsem jim řekl, kde se v Atlantě schovat.“
            Tristan se chystal ukrást její dohodu s Tribunálem. „Ty jeden—“
            Zamával prstem sem a tam. „Uh-uh. Brina nemá ráda, když její nohsledi klejí. Jestli chceš pokračovat v našem partnerství, rozhodni se, jestli já nebo on.“
            „Technicky vzato to není partnerství,“ řekla kvůli Stormovi. „Jenom dohoda.“
            Tristan nehodlal ustoupit. „Jsi se mnou, nebo s ním?“
            „Víš, že potřebuju tvoji pomoc.“ Ten znechucený zvuk, co se ozval za jejími zády, snížil její naději, že se to se Stormem brzy urovná. Určitě si uvědomoval, že ho tady nenechá. Nikdo nikam nepůjde, dokud to s ním nevyřeší.
            Ne, že by se měla starat o to, co si myslí, když bylo tolik v sázce, ale starala se. Jeho zklamání odnášelo pryč štěstí, které v ní rozkvetlo, když ho tu viděla. Pevným hlasem řekla: „Nehodlám tu nechat nikoho.“
            „Může se některý z vás teleportovat?“ zeptal se Tristan.
            „Ne,“ štěkla Evalle, když ztratila trpělivost. „O co ti jde?“
            „Já jo.“ Tristan zmizel.
            „Do háje!“ Otočila se ke Stormovi. „Nevěřím, že se pořád může tele—“

            Storm byl taky pryč.

8 komentářů: