Alterant - Kapitola 12

            Evalle se rychle vyškrábala na nohy z Tristana, na kterém obkročmo přistála. Tohle tomuhle mizernému dni nasazovalo korunu.

            Od toho tvrdého nárazu na zem se ještě neprobral.

            Dobře. Potřebovala chvilku na přemýšlení. Žilami jí proudila krev a adrenalin tak prudce, že by tím dokázala vyslat raketu do vesmíru.

            To by se hodilo, kdyby k ní mohla přivázat Tristana. Musela ho dostat zpátky do té očarované klece, třebaže z představy, že by to měla udělat podruhé, se jí svíral žaludek. Tribunál se nad ním nesmiluje, jestli zjistí, že utekl.

            Kdyby použila kinetiku, aby ho odnesla zpátky dovnitř, mohlo by je to oba zabít, sotva by její síla prošla skrze bariéru. A co kdyby nabral vědomí, zatímco s ním bude hýbat?

            Kdyby se probudil na téhle straně, bylo by to horší.

            Napřáhla ruce k němu, načerpala kinetickou sílu a nadzvedla jeho tělo. Celá jeho váha se bezvládně vznášela ve vzduchu. Když ho dostala pár desítek centimetrů od bariéry jeho vězení, zkusila ho prudkým postrčením hodit zpátky dovnitř.

            Třískl sebou o zeď neviditelné energie a odrazil se, přistál na zemi.

            Ups... moje chyba. Přikrčila se při bolestivém zvuku, co vyklouzl z jeho hrdla.

            Tristanova hruď se při nádechu nadzvedla. Při výdechu zasténal, ale stále byl v bezvědomí.

            To mu patří, když si předvádí takovej pitomej kaskaderskej kousek. To si myslel, že může vystřelit do vzduchu jako delfín a přistát na tvrdé zemi, aniž by si vyrazil dech?

            Jasně, praštit s ním o ekvivalent ocelové zdi asi taky nepomohlo. Nebo to, že s ní na sobě po tom výskoku ven celý ten náraz schytal.

            Dopadl tak schválně?

            Možná, možná ne, ale už ji dál nepotřeboval, když utekl.

            Jenže ona potřebovala jeho.

            Napjala se, připravená na boj, jakmile otevře oči.

            Jak se z toho očarovaného ohrazení dostal? O detaily jeho útěku z vězení se starej, až bude zpátky na druhý straně.

            Dostala od Tribunálu tři dary, a neměla ponětí, co byly zač. Věděla jen to, že nemohla o využití jednoho z nich požádat, pokud neměl být výslovně použitý k naplnění její části dohody na navráceních těch ostatních uprchlých Alterantů.

            Technicky vzato by vrácení Tristana do jeho klece nesplňovalo kritéria, protože by odmítl pomoct, jakmile by byl opět v zajetí.

            Bylo by od Tribunálu hezké, kdyby jí dal návod na její takzvané dary... takový, kde by byla sekce Řešení problémů.

            Tristan zasténal hlasitěji, promnul si hlavu. Otevřel jedno oko a zamžoural na ni, pak se opřel o loket a nadzvedl se.

            Zůstala naprosto nehybná, bedlivě ho pozorovala, aby jí neunikl jakýkoliv agresivní pohyb. „Jak ses odtamtud dostal?“

            Usmál se. „Tys mě dostala ven.“

            „To jsem teda neudělala.“ Doufala.

            „Ale ano, udělala. Pamatuješ, jak jsem tě držel za ruku, abych sundal toho brouka?“

            „Ano,“ odpověděla opatrně.

            „Když jsem se tě dotýkal, prostrčil jsem skrz tu bariéru nohu, a prošel jsem jí až po kotník, pak mě to zarazilo. Došlo mi, že jestli dokážu tohle, když tě držím za zápěstí, měl bych zvládnout projít kompletně, když tě budu držet celou.“ Promnul si hlavu. „Nebylo to tak jednoduchý, jak jsem myslel. Sakra, málem jsem se při tom zjišťování zabil.“

            V momentě, kdy se o tomhle Tribunál dozví, z ní bude mrtvý Alterant.

            Tristan se zasmál. „Zdá se, že se karta obrátila, co?“

            Nebyla si jistá, jakými silami vládl, nebo jak silný tady venku byl, ale od téhle chvíle byly její síly v plné pohotovosti. „Nevím, co se karty týče, ale když jsi tady venku, znamená to, že jsou síly vyrovnaný, protože na nás platí stejný pravidla.“

            Přestal si třít hlavu a podíval se na ni. „Myslíš?“

            „Můžeš mě zabít, ale odplazíš se bez podstatných částí těla.“

            „Bojovat mezi sebou by bylo mrhání časem, co bysme mohli využít na hledání těch tří Alterantů.“

            Zarazila se. „Ty budeš pracovat se mnou?“

            „Není to snad to, co jsi chtěla?“

            Jasně, jenže jeho snadný souhlas podezřele zaváněl. „Proč jsi ochotný mi pomoct, když jsi teď na svobodě, Tristane?“

            „Řekněme prostě, že věřím, že říkáš pravdu ohledně toho, že mi zařídíš slyšení u Tribunálu. Nemyslím si, že bys zvládla chytit ty tři pohřešované Alteranty beze mě, a nechci, aby je někdo zabil. Pomůžu ti, ale nesmíš je předat, dokud se neuvidím s Tribunálem.“

            Nabídla se, že pro něj zažádá o slyšení. Neříkala, že by to mohla dokázat s jistotou. Jenže zmínit to zrovna v tuhle chvíli by nebyl nejlepší způsob, jak pokročit s potenciálním spojenectvím.

            Nejistým spojenectvím, kterému za mák nevěřila.

            Zvedl se na nohy a zadíval se na zem, kde ležel, pak střelil pohledem k místu, kde musela být ta neviditelná bariéra. Olízl si ret, po kterém stékala krev, a prohlédl si prostor mezi nimi. „Měl bych být tam, kde teď stojíš ty. Jak jsem se dostal sem?“ zeptal se.

            Nejspíš stejně, jako jsi schytal ten rozražený ret, když jsem se snažila hodit tě zpátky do tvojí klece. „Magie a aerodynamika... těžko říct. Já přistála tady.“

            Nadzvedl obočí, takže jí nevěřil.

            Prohlédla si jeho džíny, maskáčové tričko a turistické boty, což na sobě rozhodně neměl, když jí zmizel do džungle. Využila to ke změně tématu. „Kde jsi vzal to oblečení?“

            „Když mě předtím dostali ven Kujoo, dali mi takový čarodějný míchaný drink s přídavkem krve Kujoo. Zvládnu vyčarovat pár věcí, jako třeba oblečení, když je potřebuju.“ Pokrčil rameny, naprosto lhostejný k tomu, jak ho tohle zařazovalo do zcela odlišné kategorie, než byla ona.

            Takže teď byl jako co?

            Zčásti Belador, zčásti Alterant a zčásti Kujoo?

            A Medbský čaroděj k tomu?

            O téhle možnosti nechtěla přemýšlet.

            Zvedl ruku a ukázal směrem, kterým dříve řekl, že je sever. „Asi šedesát kiláků odsud je město.“

            V duchu si převedla kilometry na míle. Třicet šest mil drsným terénem, s uprchlým Alterantem, kterému nevěřila, smrtelně nebezpečnými zvířaty a jedovatými plazy.

            To má ale kliku.

            Průvodci tohle nazývali extrémní dobrodružství.

            A lidi za riskování života platili.

            Jestli se musela vláčet touhle džunglí, nechtěla to dělat bez své dýky, tím spíš, když její ostří v sobě mělo extra šťávu navíc. „Chci svoji zbraň.“

            „Ne.“ Tristan si oběma rukama uhladil blond vlasy z tváře a ohnul se, aby si znovu zavázal své zablácené turistické boty. „Neměj obavu. Nedovolím, aby tě něco sežralo.“

            „Ne, vážně?“ odvětila suše. Proč muži předpokládali, že žena potřebuje jejich ochranu? „Zvládnu se o sebe postarat, se zbraní nebo bez.“ Ale během hodiny se bude muset vypořádat se sluncem, jestli ta měkká záře zabarvující okraj okolní temnoty znamenala, že se blíží ráno. Husté mraky se stále vznášely tak blízko u země, že se kolem nich linula bílá mlha.

            Jak dlouho tu byla? Pět... šest hodin? Její levné hodinky nepřežily, jak ji Tristan po vystřelení z jeho ohrady přirazil k zemi. „Kdy vyjde slunce?“

            „Brzo.“ Skončil se zavazováním bot a postavil se. „Většinu cesty nás bude chránit vlhkost ve vzduchu. Dám ti vědět předem, než slunce projde skrz.“

            Jenže dá jí vědět předem deset minut předtím, než sluneční svit bodavě pronikne skrz ten hustý štít vláhy chránící její kůži? Nebo deset vteřin?

            Tristan, nevšímající si jejího dilema, začal procházet kolem, pak se však zarazil a naklonil hlavu blízko k ní. „Jen abys věděla, když mi dali ten čarodějnej odvar, dostal jsem s ním do vínku pár super triků. Jestli tě budu chtít zabít, můžu to udělat tady venku stejně snadno, jako v té kleci, a s malou námahou.“

            Sotva domluvil, vyrazil.

            Jestli to, co řekl, byla pravda, bude ve větším bezpečí, pokud zůstane při něm.

            Jestli to byla pravda.

            Evalle s ním udržovala tempo, ale jen díky tomu, že se zvládala vyrovnat jeho dlouhým krokům, a protože díky nachození spousty mil po Atlantě zůstala ve formě. I když tu bylo kolem třiceti stupňů, nebylo to horší, než během horkého letního dne doma. Jenže dokonce ani Georgie se nemohla vyrovnat vlhkosti v tomhle deštném pralese.

            Stále čekala na slunce, očekávala, že se ta smrtící ohnivá koule bez varování náhle propálí skrze mraky, jako po mlhavém ránu v Atlantě. Ale vzduch zůstal přesycený vlhkostí, co se neustále mrholivě snášela k zemi. Mokré vlasy se jí nalepily na krk a ramena. Gumičku, kterou je měla stažené do culíku, ztratila už dávno během toho Tristanova akrobatického útěku.

            Jestli vážně zamýšlel pracovat s ní, měl by být ochotný se podělit o nějaké informace. „Kde jsi vyrůstal?“

            „Všude možně.“

            „No tak, Tristane.“

            Zastavil se u padlého stromu, dřepl si, aby nadzvedl jeden konec, pak odstrčil ten třicet centimetrů tlustý kmen z cesty.

            Všimla si, že nepoužil kinetiku. Co přesně s ním ta čarodějná šťáva udělala?

            Když se zase rozešel, odpověděl: „Žil jsem v pěti různých dětských domovech.“

            Do pytle. „Takže taky nevíš, kdo jsou tvoji rodiče?“

            „To jsem neřekl. Naposledy jsem žil poblíž Chattanoogy.“

            „Kdo jsou tvoji rodiče? Má některý z nich nadpřirozené síly?“

            „Chceš informace, ale co máš výměnou za ně?“

            Už nabídla, že si promluví s Tribunálem. Když byl Tristan na svobodě, měla toho ke smlouvání ještě méně, než předtím. „Ty víš co.“

            „Potom jsme s tímhle rozhovorem skončili, dokud nebudu s určitostí vědět, že z toho pro mě něco plyne.“

            Až na občasné zastávky, kdy se napila z kokosu, nebo snědla ovoce, se jen potichu plahočila skrze vegetaci tak hustou, že se při prodírání skrz ni cítila, jako by zápasila s gorilou. Teď se prodírala skrze zablácenou cestu protínající úbočí hory.

            Něco ji kouslo.

            Zase.

            Už asi tak postý.

            Měla za sebou trénink přežití, ale město by brala všema deseti. Dokonce i s hustým provozem v Atlantě. Brala by vůni počínající noci syčící na ještě horkém chodníku rozpáleném po letním dni. Civilizace.

            Po pěti hodinách—nebo už jich bylo šest?—kdy se cítila jako zdroj jídla pro každou pijavici menší, než nehet na jejím malíčku, začala s láskou vzpomínat na noci strávené stopováním nadpřirozených predátorů...

            Amulet kolem jejího krku se zahřál.

            Chloupky se jí zježily zvláštním povědomím něčeho v blízkosti a pocitem, že jí uniklo něco důležitého.

            Ve městě zůstávala neustále ve střehu.

            Jenže tady byla nedbalá, protože usoudila, že Tristan to tu stejně zná lépe, než ona, když si odtud minulý týden vyrazil s Kujoo na pěší tůru.

            I tak měla dávat větší pozor, protože ji teď něco sledovalo s vražednými úmysly.

            Údery srdce se zrychlily s přívalem adrenalinu pobízejícím k útoku nebo útěku, který se rozšířil jejími údy při náznaku možné bitvy. Kdyby na Tristana promluvila nahlas, upozornilo by to nepřítele, ale dokázala by k němu dosáhnout telepaticky?

            Tristane, slyšíš mě? Čekala na nějaké znamení, jenže on dál šel před ní a ani se nezastavil. Zkusila to znovu. Něco, nebo někdo nás sleduje. Je to nebezpečný. Nechci ublížit zvířeti, ale odmítám být něčí večeře.

            Slyším to, ozval se konečně. Zůstaň nablízku.

            Zhodnotila okolí. Poslední půlhodinu postupně sestupovali, a půda už byla spíše zvlněná, než svažující se. Kvůli změti popínavých rostlin a silných větví musel Tristan čas od času silou pročistit cestu, ale prošli pár mýtin, jako byla třeba ta s jezerem a vodopádem asi devadesát metrů zpátky... doteď.

            Stezka se zúžila a po stranách ji obklopoval hustý podrost.

            Posoudila potenciál útoku. Terénu přímo před a za nimi přisoudila devítku na stupnici od jedné do deseti.

            V džungli to ještě před chvílí žilo a byla plná zvuků.

            Teď všechno ztichlo.

            Praskla větvička, pak zašustily listy.

            To nebylo náhodou. Cokoliv ji pronásledovalo, bylo tomu lhostejné, že slyšela, jak se blíží. Zachytila záchvěv síly vyřazující ze stromů za ní a nalevo od ní. Několik původců.

            Rozhodně predátoři, ale ne z lidského světa.

            Tristan se zastavil a sklonil se, aby si znovu zavázal svou turistickou botu.

            Cítil něco?

            Když se postavil, otočil se k ní, ostražitý záblesk v očích.

            Démoni, zašeptal skrze její mysl. Přitahuje je naše síla. Propoj se se mnou, jestli chceš žít.

            Propojení vyžadovalo naprostou důvěru. Navíc neměla ponětí, co by se mohlo stát, když se spojí dva Alteranti.

            Evalle? Jsi se mnou, nebo ne?