čtvrtek 9. června 2016

Alterant - Kapitola 11



            Měla Tristana nechat ji zabít.
            Evalle seděla na kapradím pokryté zemi, kolena pokrčená, čelem k spletitému porostu džungle vzdálenému tři metry, který byl roztrhaný na cáry a rozmlácený na kousky netvorem. Tristanem. Tím samým Tristanem-netvorem, co tam stál a zíral na ni s příslibem odplaty v zapadlých černých očích.

            Jediné, co mu bránilo ji zabít, byla neviditelná očarovaná zeď mezi nimi, kterou se mu za poslední tři hodiny nepodařilo zničit.
            Východ slunce už se musel blížit. I když se to dalo těžko rozpoznat, vzhledem k té husté pokrývce zeleně a neproniknutelným mrakům neustále ronícím déšť, díky čemuž tu přetrvávala tma. V tuhle chvíli jí bylo upřímně jedno, jestli se jí usmaží kůže.
            Jako bůček na rozpálené pánvi, jak by řekl její kámoš Grady, Noční slídil.
            Evalle neměla, jak se vrátit do Atlanty, žádnou zbraň a spojence.
            Tristan se otočil a udělal dva kroky, když tu se vzduch kolem něj rozvlnil způsobem, jakým ho dokáže pokřivit žár šířící se z exploze. Jeho tělo se začalo měnit, smrskávalo se z třímetrového tvora na sotva přes metr osmdesát tři vysokého člověka, ruce a nohy se vrátily do normální velikosti.
            Což znamenalo, že mu džíny už nepadly.
            Spadly mu k nohám, pak z nich vystoupil a odešel pryč stejně nahý, jako v den, kdy se narodil.
            Natáhla krk a hledala ho, jenže pak to vzdala.
            Proč by se vracel zpátky, když na ni nemohl vztáhnout ruku? Její dýku nechal přesně tam, kam ji kineticky zarazil do země – uvnitř jeho chráněné oblasti.
            Nejspíš ji používal jako návnadu, aby ji vlákal zpátky dovnitř.
            Evallesi opřela hlavu o ruce zkřížené na kolenou. Selhání by bylo lehčí přijmout, kdyby za něj neměl zaplatit nikdo kromě ní. Nechtěla být zavřená stejně, jako Tristan, ale v tuhle chvíli by raději přijala tohle, než nechat Brinu čelit Tribunálu.
            Nemluvě o zklamání celé Beladorské rasy, včetně Tzadera a Quinna, kteří museli bojovat s Alteranty.
            Teď zklamala i celé lidské pokolení.
            „Myslel jsem, že si chceš promluvit.“
            Tristan? Evalle trhla hlavou nahoru a on tam opravdu stál, stále uvnitř svého území, ale teď měl na sobě khaki šortky se samými kapsami. Tělo měl čisté, jeho blond vlasy byly ulízané, jako by se rychle smočil ve vodě.
            A jeho oči měly opět chameleonově zelenou barvu.
            „Ano, chci si promluvit.“ Vyskočila na nohy, začala oprašovat své džíny pokryté ztvrdlým blátem. Něco ji kouslo do krku. Zaplácla toho brouka a vysloužila si tak krvavou šmouhu na dlani.
            Prostě skvělý. Upírský brouci.
            Tristan přešel blíž a ona udělala krok vzad.
            Ale tentokrát nevrazil svým tělem do té neviditelné síly, co ho držela za zdí. Posadil se na zem a opřel se o obrovský strom, co zřejmě rostl napůl uvnitř a napůl vně jeho vězení. Jeho levá ruka se opírala o plochý povrch, který neviděla, což musela být zeď obepínající jeho území.
            Kdyby ji chtěl zabít, mohl to udělat uvnitř. Možná nakonec opravdu chtěl nějakou společnost, jenže rozhodně nehodlala vstoupit zpátky, aby tu teorii otestovala.
            Na znamení přátelství nenuceně přešla blíž a sklouzla na zem nalevo od něj, opřela se o stejný strom. Ale nechávala si od něj pár centimetrů odstup, i když se jí nemohl dotknout.
            Co byste tak mohli říct muži, kterého jste poslali zpět do pekla? „Jak se máš, Tristane?“
            Ignoroval ji, díval se nahoru do klenby stromů. Pohyboval rty a šeptal slova, která neslyšela. Čekala, že potom řekne něco jí, jenže on několik minut jen tiše seděl. Pak vysoko nad nimi zavřeštěla opice.
            Tristan nemohl své území opustit, ale jakékoliv zvíře ano.
            Napjala se a vzhlédla právě včas, aby viděla, jak na ně padá žlutá bomba.
            Evalle uskočila doleva.
            Tristan sebou ani necukl.
            Chytil velký trs banánů, který mu dopadl do rukou. Jeden odtrhl a zbytek odložil po své pravici, než se zeptal: „Tak co chceš?“
            Mohl by něco přikázat i nějakému zvířeti na její straně zdi? Jako třeba poslat predátora, aby ji dostal?
            Znovu se v sedu opřela o strom a hlídala okolí, zatímco přemýšlela, jak mu odpovědět. Jaký mělo smysl pátrat po diplomatickém způsobu, jak to podat, když už mu to jednou řekla? „Byla jsem sem vyslána, abych našla tři uprchlé Alteranty.“
            Tristan se zakousl do banánu a lehce se pousmál u každého žvýknutí. „Zeptala ses Briny, kam je nechala zavřít?“
            „Ne.“
            „Proč ne?“
            Evalle neviděla důvod zastírat pravdu, ne jestli měla sebemenší naději, že jí Tristan na její otázky taky popravdě odpoví. „Protože mi Tribunál zakázal se jí ptát a ona z nějakého důvodu přísahala mlčenlivost ohledně Alterantů.“
            „Na tom nesejde. Brina stejně neví, kde ti tři teď jsou,“ zhodnotil Tristan samolibě. Snědl poslední kousek banánu a odhodil šlupku stranou.
            Tak proč ses mě na to ptal? Evalle se jím odmítala nechat rozhodit. „Ale ty víš, kde ti tři jsou, že jo?“
            „Ano.“
            „Řekl bys mi to?“
            „Proč bych to dělal?“
            „Vím, že to hned neuvidíš stejně, jako já, ale dej mi šanci to vysvětlit.“
            Tristan si odfrkl a odlomil další banán. „Asi tak, jako jsem já dostal šanci na vysvětlení, než jsi použila Kámen Ngak, abys mě poslala zpátky sem?“
            „Nechtěla jsem to udělat—“
            „To říkej někomu, kdo bude poslouchat.“
            Unavovalo ji, že jí neustále byla za všechno přisuzována vina. On za tohle taky nesl nějakou odpovědnost. „To ty jsi spolupracoval s Medby a Kujoo. Kdybys pomohl naší straně, možná jsem mohla promluvit s Brinou a rozmluvit jí tvůj návrat sem.“
            „Jasně. Brina mě sem poprvé poslala předtím, než jsem se prvně změnil na bestii. Určitě by chtěla, abych pobíhal na svobodě a všem vykládal, jak to se mnou podělala hned na začátku.“
            Evalle si přitáhla kolena k sobě a opřela o ně bradu. Přesně tohle říkal, když ho poprvé potkala, a dokázala rozpoznat, že tomu opravdu věří. Vážně ho Brina zavřela bezdůvodně?
            „Chápu, Tristane, ale já tam nebyla, když tě poslala do vězení, takže se o tom s tebou nemůžu dohadovat. Co vím je to, že jiní Alteranti po proměně na bestii zabíjeli lidi a Beladory. Možná se Brina snažila tomu problému předejít, než se vůbec proměníš. Na nic z toho ti nedokážu odpovědět.“
            „Tak proč teda nezavřeli tebe?“
            Nádech bolesti v jeho hlase ji přiměl zvednout hlavu, aby se na něj při upřímné odpovědi mohla podívat. „Strávila jsem celý život ve sklepě, protože trpím smrtelnou nesnášenlivostí slunečního svitu. Když mi bylo osmnáct, přišel tam za mnou starý druid a pověděl mi o mém osudu být Beladorskou bojovnicí. Nevěděl, že moje oči mají nepřirozenou Alterantí zelenou barvu, protože jsou tak citlivé, že vždycky nosím brýle, i ve tmě.“
            „Ale v noci jsi z toho sklepa mohla ven. To je větší svoboda, než jakou jsem tu měl já.“
            O svém dospívání nikdy nemluvila. Jenže Tristan zažil vlastní dávku utrpení, a mluvil s ní. „Ne, nemohla jsem z toho sklepa pryč. Byla jsem adoptovaná sestrou svého otce a ta mě držela zavřenou. Jestli se dá věřit čemukoliv, co mi ta babizna řekla, tak když má matka během porodu zemřela a já měla silnou reakci na sluneční svit, provedla nemocnice testy, co odhalily, že nejsem dítě jejího bratra.“
            Tristan se na ni nepodíval, ale přísné rysy jeho tváře se o něco zjemnily. „Co tvůj otec udělal?“
            „V podstatě mě prodal mojí tetě, která věřila, že její bratr by nemohl udělat nic špatného. Nabídla se, že se obětuje a vezme si mě. Nechtěla, aby nějaké mutantí dítě zahanbilo jejího milovaného bratříčka a armádního důstojníka, takže mě legálně adoptovala, jenže, jak to jednou sama řekla, byla jsem jen její peněžní rezerva na důchod.“
            Ironie byla, že zemřela, než mohla do důchodu odejít.
            Tristan se zeptal: „Co se stalo, když jsi potkala toho druida?“
            Nikdy nebyla fanoušek rýpání se ve starých ranách, takže tohle téma ráda opustila. „Nabídl mi možnost trénovat jakožto Belador, když budu ochotná složit přísahu, že budu dodržovat jejich kodex cti. Podepsala bych i smlouvu s ďáblem, abych unikla z toho sklepa a od své tety, ale vůči Beladorům jsem loajální.“
            Při téhle poznámce si od něj vysloužila protočení očí, přesto dokončila objasňování. „Ve chvíli, kdy Beladoři uviděli moje zelené oči, jsem s nimi už trénovala. Dospěli k závěru, že jsem možná jiná, protože jsem žena. Že se třeba kvůli tomu nedobrovolně neproměním.“
            Nepodělila se o to, že se věci pár dní zpátky změnily, když se objevila jiná Alterantka a zabíjela lidi. To byl detail, o kterém nemusel vědět.
            Tristan odvětil: „Já nikdy druida neviděl. Nikdy jsem nedostal nabídku zvolit si svůj osud.“
            „To znamená jen to, že jsi nebyl určený k tomu být válečník. Věř mi, není to samá zábava.“
            „To ani tohle místo.“
            Co na tohle mohla říct? Nic.
            Musela tenhle rozhovor stočit zpátky k hledání Alterantů. Kdyby byli ti tři spolu, riskla by vypotřebování jednoho z darů Tribunálu, aby je našla, ale nehodlala to udělat, jestli byli od sebe, protože každý mohla použít jen jednou. „Jsou ti tři Alteranti všichni na stejném místě?“
            „Možná... a možná ne,“ pokrčil Tristan rameny. „Pověz mi o Beladorech. Co je přimělo k tobě poslat druida?“
            „Oni ho ke mně tak úplně neposlali. Jak to chápu já, Beladorští válečníci jsou zrozeni pod hvězdou jménem PRIN, ale o astrologii vím houby. Druid se setká s dítětem kolem pěti let, aby navázal kontakt, pak odejde, dokud tomu někomu není osmnáct. Ten druid, co se objevil u mě ve sklepě, řekl, že je Breasel a že mě potkal, když jsem byla dítě. Odpověděla jsem, že si nepamatuju, že bych se s ním setkala, ale zvláštní na tom je, že jsem ho vážně poznala, když na mě promluvil prastarým jazykem. Řekl, že mi ta samá slova pověděl, když mi bylo pět.“
            „Gaelština?“
            „Něco takového, ale bylo to starší, nějaký tajný druidský jazyk. V tu chvíli jsem v něm poznala toho chlápka, kterého jsem ve sklepě viděla pracovat na bojleru, nebo tak něčem, když jsem byla malá. Sledovala jsem ho z kouta, kde jsem se schovávala, a vzpomněla si, že říkal něco nahlas v nějakém cizím jazyce a pak odešel. Když mi v osmnácti dal možnost uniknout z toho sklepa, byla jsem pro. Roky jsem se bála—“
            Tristan k ní střelil pohledem, což ignorovala, protože mu nehodlala svěřovat, proč tři roky žila v hrůze.
            „—ale nějak jsem tu chvíli s jistotou věděla, že pro mě ten starý druid nepředstavuje nebezpečí. Řekla jsem, že půjdu kamkoliv, jen když se odsud dostanu, ale že nemůžu být na slunečním světle. Usmál se a pobídl mě, ať se chytnu jeho ruky a zavřu oči. Než jsem se nadála, byla jsem na Aljašce, na sobě jsem měla zvířecí kůže a těžké boty a trénovala se skupinou nových Beladorských rekrutů.
            Během nejkratších dnů v roce jsme žili v jen lehce vytápěné velké budově, což mi vyhovovalo. Museli jsme se postarat sami o sebe a naučit se, jak si obstarat jídlo v mrazivém klima, ale prvně v životě jsem mohla jít ven, kdykoliv jsem chtěla.“
            Tristan nic neřekl, jen zíral před sebe.
            Snažila se přijít na nějakou možnost, jak dojít k vzájemnému porozumění. Čím víc se dozví o něm a o tom, co je jakožto Alteranty pojilo, tím větší bude mít šanci dokázat, že Alteranti jsou víc, než tlupa zmutovaných nečistokrevných parchantů.
            Že si zasloužíme být uznávanou rasou.
            Zeptala se: „Jestli jsi nepotkal druida, jak jsi věděl, že máš v sobě Beladorskou krev?“
            Arogantně nadzvedl koutek rtů, zavrtěl hlavou v jasném odmítnutí odpovědět. Hořce si odplivl: „Mít Beladorskou krev dle mého stojí za hovno.“
            „Nemuselo by, kdybys mi pomohl přijít na to, co dalšího v naší genetice hraje roli. V Atlantě jsi mi řekl, že máš ponětí, co se spářilo s Beladorem, aby vznikl Alterant, a co máme společného s těmi třemi dalšími Alteranty.“ V žaludku jí hlasitě zakručelo.
            Tristan nadzvedl obočí.
            Neuvědomila si, že má hlad, dokud nezačal jíst, a z vůně čerstvých banánů se jí dávno sbíhaly sliny.
            Odlomil jeden banán a nabídl jí ho, ale nedržel ho dost blízko, aby to ovoce nebo jeho ruka prošla skrze bariéru.
            Už jednou se dostala skrz, takže by měla zvládnout strčit ruku dovnitř.
            Evalle se natáhla a banán si vzala.„Díky.“
            Chytil ji za předloktí.
            Každý sval v jejím těle se napjal, připraven k boji.
            Zůstala naprosto v klidu. Sledovala, jak prsty jeho volné ruky sklouzly dolů a omotaly se kolem jejího zápěstí, s těsností pouta. Natočil její ruku k sobě a jemně nadzvedl brouka ve tvaru listu z její kůže, bezpečně položil toho tvorečka na zem.
            Pak ji pustil.
            Uvolnila dech, co se jí zadrhl v hrdle, a začala oloupávat ten banán. Buď v klidu, jako by se nic nezměnilo. „Chystal ses mi říct, co dalšího krom Beladora jsi.“
            „Ne, to nechystal. Nepodělím se o cokoliv, co vím o našem původu, dokud budu trčet tady.“
            Kdo ho mohl vinit? Na jeho místě by udělala to samé, což znamenalo, že mu musela nabídnout něco, za co by mohl být ochoten mluvit.
            Šanci bojovat o svou svobodu.
            Evalle vše zvážila a věřila tomu, že Brina ustojí, jestli to, co se chystala navrhnout, projde. „Přiměla jsem Tribunál souhlasit, že nechá ty tři pohřešované Alteranty se obhájit.“
            V očích se mu mihlo překvapení, jenže řekl jen: „Jestli je najdeš.“
            Povzdechla si a pokračovala dál. „Říkal jsi, že jsi vězněný neprávem. Nebudu slibovat, co nemůžu splnit, jako třeba že tě odsud dostanu, ale jestli mi pomůžeš, požádám Tribunál, aby i tebe nechal se obhájit přímo před nimi.“
            Nejdřív by tedy musela přimět Brinu, aby požádala Machu o svolení k jeho propuštění, ale pěkně popořadě.
            Dojedl další banán a zeptal se: „Proč by ses snažila Brinu přesvědčit, aby tohle udělala?“
            „Složila jsem přísahu cti, a považuju to za čestnou volbu. Jestli měla Brina dobrý důvod, aby tě poslala pryč—a vzhledem k tomu, že nevím, jak to bylo, se přikláním k téhle variantě—tak nebude mít problém své jednání vysvětlit. Hodlám nechat projevit pravdu.“ A sakra doufat, že Brina opravdu měla pádný důvod k Tristanovu uvěznění.
            „Ale říkala jsi, že se Briny nemůžeš ptát na umístění Alterantů.“
            „Když dokážeme Brině sdělit původ Alterantů, myslím, že si promluví s Machou ohledně poskytnutí šance na přidání se k VIPERu, a možná i Beladorům, těm Alterantům, co mají svoji bestii pod kontrolou.“
            „Já ti nevím.“ Tristan se poškrábal na rameni.
            „VIPER a Beladoři nás právě teď potřebují. Alteranti se úplně všude zčistajasna mění.“
            Tristan se zašklebil. „Jako fakt?“
            „To není legrační. Umírají lidé.“
            Otřel si ruku o bradu, úsměv mu zmizel z tváře. „Řekněme, že o tvém návrhu budu uvažovat. Co ti Tribunál slíbil na oplátku, jestli ty tři nezvěstné Alteranty přivedeš zpátky?“
            Její odpověď se mu nebude líbit. Ale to koneckonců ani jí. „Moji svobodu.“
            „Hádám, že jsi sem nepřišla s čistým svědomím, co?“
            Na její nitro udeřila vina pokaždé, když myslela na to, že má ty tři přivést zpátky, protože Tribunálu nevěřila. Ale věřila Brině, a ta slíbila, že jim bude poskytnuto férové slyšení a mezitím budou pod Machinou ochranou.
            „Ovšem, že mám čisté svědomí. To jsi mě neslyšel, když jsem ti říkala, že jsem jim všem zařídila šanci prokázat svou nevinu? Jestli dokážou stanout před Tribunálem a popravdě říct, že nikoho nezabili, věřím, že je Tribunál propustí a nechá je, aby pracovali u VIPERu, jako já. Brina mi dala slovo, že až do setkání s Tribunálem budou v bezpečí.“
            „Takovou důvěru do Briny vložit nemůžu.“
            To chápala, ale Tristan musel vědět všechny stinné stránky toho, když Alteranti, které chránil, zůstanou na útěku. „Jestli se s těmi třemi nevrátím, Tribunál nechá VIPER lovit a zabíjet všechny Alteranty na potkání. Žádná šance se obhájit. Žádná šance na opravdovou svobodu.“
            Tristan při té novině ztuhl.
            „Tobě se možná nelíbí být tady, ale když jsou oni někde ve světě sami, jsou zranitelní.“
            „A ty myslíš, že když nakráčí do VIPERu, budou v bezpečí?“ zeptal se s notnou dávkou sarkasmu.
            „Budu naprosto upřímná, Tristane. Jestli některý z těch Alterantů zabil nevinného člověka, bude za to muset zaplatit, ale jestli zabíjeli v sebeobraně, je to něco jiného. Když se všude za posledních dvacet čtyři hodin proměnilo tolik Alterantů, já, ty, a ti tři jsme možná jediní, co mají šanci přežít.“ A jestli tohle vyjde, nebude do toho zatahovaná pokaždé, když nějaký Alterant spáchá zločin.
            „Jak ti Alteranti, co se mění, vypadají?“
            Pokrčila rameny. „Hádám, že jako my. Žádného z nich jsem neviděla... což mi připomíná, proč byly tvoje oči černé, když jsi byl, echm, proměněný?“
            „Myslím, že to má co dělat s pobytem tady. Měl jsem za to, že černé oči jsou pro bestii normální, protože jsem je takové vždycky viděl ve vodě, ale když jsem odsud předtím zmizel, zůstaly zelené. Teď jsou zase černé, když se proměním tady.“
            „Aha.“ To nepomáhalo.
            Tristan si sám pro sebe přikývl a zadíval se do džungle, jako by přemítal o tom, co mu řekla. „Bohové a bohyně jsou záludní,“ hlesl polohlasně. Podíval se na ni. „Jsi si jistá, že když jim přivedeš ty tři Alteranty, nechají jít tebe?“
            Jeho otázka ji překvapila, tím spíš, že ji položil normálním tónem, bez výsměchu.
            Opatrně odpověděla: „Tak mi to Tribunál řekl, ale neodejdu, jestli ti tři taky ne. Když je přesvědčím, aby šli se mnou, bude to lepší, než kdyby museli žít s terči na zádech. A jakmile se s nimi vrátím, přimluvím se, aby ses mohl obhájit.“
            Plácla tlustého komára, co z jejího břicha vysával tolik krve, že by to stačilo na nakrmení čtyř normálně velkých komárů doma. To o něčem vypovídalo, protože v Georgii byl pořádně velkej hmyz.
            „Já nevím. Co přesně Tribunál řekl?“
            „Zamyslím se,“ zabručela. Nezapisovala si to slovo od slova, prokrindapána. „Tribunál řekl: ‘Nechť ten, kdo navrátí tři uniklé Alteranty VIPERu je očištěn od všech předchozích provinění.’“
            Tristan poslouchal, v jeho tváři viditelně narůstal zájem, než konečně odlehčeněji odvětil: „Zdá se, že máš pravdu. Vím, kde jsou ostatní. Pomoz mi se odsud dostat a ukážu ti to.“
            Pomoct mu utéct, aby musela znovu chytit čtyři Alteranty? Zbláznil se? No, možná, že jo. Kdo by se nezbláznil po tom, co tu celou tu dobu žil sám, ale i tak... ona o rozum nepřišla. „To nemůžu, Tristane.“
            „Dobře.“ Postavil se se zbytkem banánů a pustil je na zem tam, kde dřív seděl. „To by ti mělo na chvíli vydržet.“ Ukázal za ni. „Sever je tímhle směrem.“
            „To nemůžeš myslet vážně.“
            „Myslím. Když jsem naposledy věřil někomu, kdo mi nabízel svobodu, obrátilo se to proti mně.“
            „To byli Kujoo, ne já.“
            „A proč bych měl věřit někomu, kdo mě poslal zpátky?“ Rozešel se pryč, uprostřed kroku se krátce zastavil, aby zvedl její dýku.
            „Tristane!“ Evalle udeřila pěstí do země, pak vyskočila na nohy a váhavě vstoupila na jeho území. „Tristane. Vrať se sem a mluv se mnou.“
            Blond vlasy zmizely v širokém pásu zeleně.
            Praštila pěstí do dlaně. Jestli ho teď ztratí, dokáže ho znovu najít?
            Bez šance.
            Začala se hnát za ním, odstrkovala větve z cesty a běžela po jeho stopách. Energie uvnitř jeho vězení ji znovu brzdila, jako by plavala proti proudu. Když ho sledovala asi tak devadesát metrů doprostřed ničeho, stopy zmizely. Zastavila se, aby vzhlédla od země. V tu chvíli napravo od sebe zaslechla zachrastění, postřehla záblesk blond vlasů a znovu vyrazila.
            Po pár hodinách snahy ho dohnat pokaždé, kdy ho zahlédla mihnout se džunglí, ho konečně ztratila nadobro. Nakonec se došourala zpátky na mýtinu, kde spolu mluvili.
            Banány, co tu nechal, byly teď zavěšené na zlomené větvi. Jako nabídka míru?
            Možná to znamenalo, že se vrátí.
            Zatím měla pořád hlad a tak se natáhla po jediném jídle v dosahu.
            Opice začaly vřeštět a třást větvemi nad její hlavou, což přitahovalo její pohled výš a výš. Hluk sílil, ale nezdály se znepokojené. Jen rámusily.
            Když se ozval tichý zvuk dopadu podrážek, příliš pozdě si uvědomila, proč vyvolávaly rozruch.
            Evalle trhla rukou k zemi a otočila se, aby se střetla se svým protivníkem, ale ne dost rychle na to, aby mu zmizela z cesty.
            Tristan se přihnal k ní, přitiskl ji k sobě a odrazil se, až letěl vzduchem přes čtyři a půl metru, jako lidská raketová střela. Nahlas zaklel. Dopadli na zem s jedním velkým žuchnutím, ve spletenci rukou a nohou.
            Brada jí poskakovala nahoru a dolů.
            Viděla hvězdičky, spoustu.
            Ztěžka oddechujíc a stále omámená se vzepřela na rukou a zamžourala, aby si pročistila zrak a zjistila, co se stalo. Pak jí došlo, jak k tomu, že se válí na zemi, došlo.
            Podívala se dolů. Ne na zemi.
            Rukama se opírala o zeď svalů.
            Tristan ležel pod ní, v bezvědomí, vzhledem k tomu, že schytal nápor jejich přistání.
            S tím dovede žít.
            No tak počkat.
            Znovu se rozhlédla. Ne, prosím, to ne.
            Jenže támhle stál strom, který byl napůl uvnitř a napůl vně očarovaných zdí.
            Vzhledem k jeho pozici dopadlo Tristanovo bezvládné tělo na špatné straně toho neviditelného oplocení.
            Další Alterant uprchl.



7 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad ... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Super !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!! Jste skvělí !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za novou kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  5. Veľmi pekne ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat