úterý 2. února 2016

Alterant - Kapitola 8



Evalle zavrávorala, když zakopla o vystouplý kořen pokrytý kapradinou. Mžitky před očima způsobené teleportováním zmizely. Ale ne nutkání vydávit snědenou pizzu.
            Na pár vteřin si držela čelo, dokud nevolnost neodezněla, pak se pomalu otočila, aby si prohlédla okolí.
            Zdálo se, že skončila v džungli, která páchla po vlhké zemině a rozkládající se vegetaci, co se neustále měnila na kompost. Na její tvář dopadaly kapky vody a udělaly jí na brýlích šmouhy.
            Nebýt neobvyklého zraku, byla by v téhle téměř absolutní tmě slepá. To znamenalo, že její dvacetiminutová návštěva v Podsvětí tentokrát netrvala pět hodin ve světě smrtelníků, jinak by čelila slunečnímu svitu.

            Jenže na jakou dobu by se den nebo „více, než den“ v Podsvětí převedl do lidského času?
            Nebo Loki myslel jeden den v lidském světě?
            Kdoví, ale musela se dostat zpátky do Atlanty - se třemi uniklými Alteranty v závěsu - a pomoct zastavit Alterantí masakr.
            Aspoň mohla těm třem Alterantům, co vezme zpátky, dát šanci na opravdovou svobodu.
            Setřela si prstem vlhkost z čela.
            Teplá voda promáčela její tričko. Když vzhlédla, nedokázala ani skrze hustou přikrývku tvořenou listnatými stromy a tropickými palmami rozeznat mraky. Někde tam nad její hlavou byla skrytá zvířata, která cvrlikala, pištěla a štěbetala.
            Takže tady žil Tristan, pokud vážně přistála v jeho očarovaném vězení. Když se s ním v Atlantě prvně setkala, řekl jí, že jeho klec je v džungli v Jižní Americe, ale ne konkrétní lokaci.
            A to bylo, když mezi nimi panovala nálada na mluvení, než použila Kámen Ngak, aby ho vrátila do zajetí.
            Jakési chvění zahřálo kůži na její hrudi. Podívala se dolů.
            Na krku se jí stále houpal amulet.
            Díky bohyni, že ho neztratila. Vždycky jí dělalo starosti, že během přesunu ztratí nějakou část oblečení nebo své brýle, ale přes ty si instinktivně dala ruku, aby je udržela na místě, když se teleportovala. Kdyby se kožený řemen, na kterém byl amulet zavěšený, během teleportace uvolnil, přistál by náhrdelník u jejích nohou, nebo skončil v jiné části světa?
            Nevěděla. Teď se ta věc zahřívala ještě víc.
            Stejně, jako předtím, než ji v Atlantě přepadli.
            Džungle utichla. Nebylo slyšet ani zacvrlikání.
            Nemusel ji někdo praštit po hlavě, aby jí došlo, že ten stříbrný disk se choval jako nějaký druh varovného zařízení, ale proč? Kouzlo, které na něj Nicole uvrhla, bylo dávno pryč. Evalle otevřela své smysly okolním vjemům, a snažila se určit, jestli blížící se nebezpečí pocházelo odsud, nebo bylo nadpřirozené.
            Žádná energie se nedotkla té její.
            To vylučovalo nadpřirozené.
            Bez ohledu na to, kde přistála, nemohla použít své zvláštní síly, aby ublížila stvoření z tohoto světa.
            Potřebovala plán obrany, nebo nějaké místo, kam se schovat, pokud Tristana brzy nenajde.
            Co tu využíval jako úkryt?
            Zakusila další záblesk lítosti, že ho poslala zpět do izolace tohohle místa. Z jejího úhlu pohledu život v džungli přebíjelo osmnáct let věznění ve sklepě, ale pochybovala, že by to Tristan viděl takhle.
            Nemohla ho vinit.
            Ztráta kontroly nad vlastním životem stála za houby, i pokud jste žili uvěznění v hradu, jako Brina.
            Chudák Brina nemohla nikdy opustit ostrov Treoir, mimo holografického obrazu. Kdyby to udělala, celému Beladorskému kmenu by hrozila zkáza.
            Evalle se postavily chloupky na rukou.
            Dvě zářivé oči, nejspíš žluté, na ni zíraly mezi širokými listy palem a jí ztuhla krev v žilách.
            Dokázala rozpoznat, že jde o velkou kočku, ale nic moc dalšího.
            Na okamžik se jí srdce sevřelo nadějí, že to zvíře, co ji sledovalo, by mohl být Storm ve své podobě černého jaguára. Jenže i kdyby dokázal vysledovat teleportaci, nemohl ji najít v jiné zemi - a na jiném kontinentu - tak rychle.
            Nejspíš ho už nikdy neuvidí a ani nebude schopná mu pomoct najít tu ženu, po které šel. Jestli nenaplní požadavky Tribunálu, seznam lidí, které zklame, dál poroste.
            To zvíře, co ji sledovalo, ani nemrklo.
            Útěk obvykle predátora povzbudil k útoku, ale ona tu nemohla stát celou noc. Taky si musela najít úkryt před rozedněním. Se svou smrtelnou reakcí na slunce by se usmažila rychleji, než ryba v horkém oleji, jakmile by paprsky dopadly na její kůži.
            A skončila by stejně tak mrtvá, jako když se nechá sežrat sto třiceti sedmi kilovým čtyřnohým strojem na zabíjení.
            Evalle udělala krok vzad, pak další.
            Pár centimetrů vpravo od první kočky se objevil další pár očí predátora s úzkými černými zorničkami. Byli na lovu, nebo jen využívali to, že jim svačina spadla přímo před nos?
            Obě kočky vyrazily vpřed ve stejnou chvíli.
            Hra začala.
            Otočila se a vrhla se střemhlav do džungle, odstrkovala z cesty nízké větve a hustý podrost. Trnité liány se zarývaly do jejího oblečení a rukou. Boty jí zapadávaly do vlhkého bláta a s čvachtnutím se dostávaly zase ven. Cítila se, jako by běžela proti proudu energie, jako by plavala v bazénu s protiproudem.
            Dokonce i její přirozená Beladorská rychlost tu nešla použít, což v podstatě potvrzovalo, že je uvnitř Tristanovy klece. Neviděla jiný důvod, proč by zpomalila na rychlost člověka.
            Slyšela praskot větviček a šustění vegetace, jak ji ty kočky pronásledovaly. Hnala se vpřed, nutila se běžet rychleji, než oni, i když se s ní její mysl hádala, že to je nereálné.
            Když doběhla na měsícem ozářenou mýtinu, zastavila se uprostřed a pomalu se otočila.
            Tři další páry žlutých očí ji sledovaly z druhé strany.
            Teď už to chápala. Ty první dvě kočky ji nadháněly ostatním.
            Amulet na jejím krku se znovu zahřál a rozzářil.
            Super. Jako by potřebovaly s jejím hledáním ve tmě pomoct.
            Všechny kočky se k ní naráz začaly přibližovat.
            Žlutohnědí jaguáři. Musí jít o matku a její vzrostlá mláďata.
            Evalle stiskla ruce v pěst a zkřížila je před sebou ve tvaru X, připravená chránit svou tvář a oči. Nemohla dokonce ani použít svou dýku, protože její ostří bylo pokryto nadpřirozenou silou. Na chvíli uvažovala, že se promění na bestii, jen aby je odehnala, ale to by se tu nejspíš obrátilo proti ní, i kdyby se nemusela strachovat o to, že bude muset znovu stanout před Tribunálem.
            Největší kočka, nejspíš matka, se začala rychle blížit, chystala se odlepit od země a zaútočit.
            Evalle se připravila na ostré drápy a tesáky zarývající se jí do těla.
            Řev zvířete, které znělo o hodně větší, než kterákoliv z těch koček, otřásl stromy obklopujícími mýtinu.
            Do toho otevřeného prostoru se vehnala síla, prohnala se mezi ní a nejbližší kočkou a odstrčila útočící kočkovitou šelmu dozadu. Ostatní jaguáři při tom zvuku zbystřili, upozorněni na nového hráče.
            Ráda by to označila jako pozitivum, jenže zvuk těžkých kroků blížících se k ní ji varoval, že má čelit něčemu o dost nebezpečnějšímu, než byla tahle zvířata.
            Někomu, kdo chtěl víc, než jen její smrt.
            Tristan ji bude chtít vidět svíjet se v bolestech.
            Obrovská bestie odstrčila malé stromy stranou s o nic větší námahou, než kdyby to byla jen stébla trávy. Byl vyšší a mohutnější, než ona po své proměně a těžce našlapoval vpřed na nohách dvojnásobné velikosti lidských. Když byl dvanáct metrů daleko, zarazil se a zaklonil hlavu, dlouze hrdelně zařval.
            Navzdory vlhkému horku Evalle přejelo po páteři mrazení.
            Ty kočky se vykradly pryč, nezraněné, ale zjevně zastrašené tím monstrem v roztrhaných džínech, které jeho velkým nohám dokonce doopravdy padly. Odkud Tristan to oblečení vzal?
            Stál tam shrbený, popraskané rty ohrnuté tak, že byly vidět křivé tesáky ostré jako břitva. Podél jeho těla se klátily dlouhé ruce, prsty končily zakroucenými drápy. Roztřepené chuchvalce zacuchaných, špinavě blond vlasů visely v chomáčích mezi šupinatými místy a drsnou kůží, co pokrývala ostré hrany jeho tváře. Pod vyčnělým čelem se tyčil široký nos a černé oči horce zářily do tmy.
            Černé? Ne zářivě zelené?
            Děsivé stvoření pro cokoliv nebo kohokoliv, kdo by s ním měl bojovat.
            Ale nenechal ty jaguáry roztrhat ji na kousky.
            Mohlo to znamenat, že jí dá šanci mluvit, než ji zabije sám?
            Měla málo času a ještě menší naději, že ho dokáže přesvědčit, aby ji poslouchal. „Ahoj, Tristane. Vím, že jsme se rozloučili za opravdu nemilých okolností.“
            Ohrnul rty v čemsi, co se dle jejího soudu dalo pokládat za jeho verzi úsměvu nebo zašklebení. Možná byl rád, že má společnost. Ona by byla.
            Vzhledem k nedostatku lepší odpovědi se Evalle taky usmála. „Když už o tom mluvím –“
            Nadzvedl hlavu a vydal ještě děsivější řev, než předtím.
            V celé džungli bylo najednou ticho jako v hrobě.
            Špatné přirovnání.
            Když se na ni Tristan podíval tentokrát, vypoulil oči v touze po odplatě. Zavrčel a z jeho tesáků odkapávaly sliny.
            Její empatické smysly zachytily energii vycházející z něj, která vyvrátila její předchozí závěry. Ten výraz si vyložila úplně špatně. Usmíval se, to ano, ale ne kvůli možnosti pohostit nečekanou společnost.
            Chtěl krev. Její.
            Otočila se a vyrazila pryč cestou, kterou přišla, běžela jedním směrem, pak druhým.
            Dusání za ní otřásalo zemí ohromující rychlostí.
            Mohl v téhle kleci používat svou sílu, což znamenalo, že by ji dokázal zabít jediným úderem. Proč to neudělal?
            Protože rychlá smrt by evidentně neuspokojila jeho touhu po pomstě.
            Evalle už za sebou měla celou míli běhu a prodírání se skrze oblasti zahlcené hustým podrostem, když se špičkou boty za něco zachytila a spadla na kolena. Bláto pocákalo její tvář a ramena. Dlaně ji ze všech škrábanců ostře pálily.
            Pravidelné dusání se blížilo k ní.
            Vyskočila na nohy a znovu vystřelila vpřed, bez výhody Beladorské výdrže ztěžka dýchala.
            Ale zdaleka ještě neprohrála.
            Probojovávala si cestu podrostem. Tesáky džungle ji škrábaly do rukou a zarývaly se jí do oblečení. Poté, co vklopýtala na další mýtinu, větší, než byla ta předchozí, se předklonila, aby popadla dech. Lidská slabost stála za houby.
            Dusot zpomalil, pak ustal.
            Slyšela v blízkosti jeho dech, z nějakého důvodu vyčkával.
            Něco chtěl...
            Po kůži jí přelétla touha.
            Byla jedna věc horší, než smrt, a ona byla ochotná riskovat nadpřirozenou sílu obrácenou proti ní, než by se tomu podvolila.
            Otočila se čelem k němu a sklonila se, aby z boty vytáhla svou dýku. Jestli se použití síly odrazí proti ní, bude prostě muset skončit pořezaná. Nevzdá se, aniž by sama prolila krev.
            Tristan dal své ruce monstra před sebe, pak je rozpřáhl, čímž od sebe oddělil část zarostlé džungle tak, aby vzniklé místo dokázalo pojmout jeho objem. Vstoupil na mýtinu spolu s dus, dus, dus.
            „Možná nejsem schopná ti zabránit, abys mě zabil a urval si svůj kus masa, Tristane, ale dotkni se mě –“ Sklouzla pohledem k bouli v jeho kalhotách a zatočila dýkou v ruce. „A já sama si kus masa vezmu jedním máchnutím čepele.“
            Jediná jeho část, která si zachovala nějaký náznak lidskosti, byly jeho černé oči, které ji tiše sledovaly.
            Ty oči byly... smutné.
            Vyložila si snad chybně jeho chtíč?
            Přála si, aby měla své empatické schopnosti více pod kontrolou, jenže ony se neustále rozvíjely.
            Mimoto, jak mohl kdokoliv vědět, co si Alterant myslel nebo cítil v podobě bestie, když je v jejich přirozeném prostředí nikdo nikdy nepozoroval?
            Tak počkat. Ona tu stála a mluvila s proměněným Alterantem.
            Zkusila to znovu. „Chci ti pomoct, Tristane –“
            Dýka jí vylétla z ruky a přistála mezi nimi, zaražená do země.
            Založil si robustní ruce na hrudi a naklonil hlavu. Jeden koutek úst se mu stáhl v čemsi, co se dle ní mohlo pokládat za samolibý výraz.
            Tohle mohla být její nejlepší a jediná šance si ho získat. „Hej, jsem tady jenom proto, že jsi propustil ty tři Alteranty a Tribunál si myslí, že jsem ti o to řekla. Což, jak oba víme, není pravda. Jen chci pomoct –“
            Jeho zavrčení jí drásalo nervy.
            To možná byla špatná taktika.
            Zavrčel a dupl nohou. Země zavibrovala jeho vztekem. Vycenil zuby, jeho drápy se prodloužily, natáhnul se po ní.
            Evalle rychle zacouvala, ztratila přitom půdu pod nohama.
            Veškeré snahy získat zpátky rovnováhu a utéct pryč skončily tím, že zamířila k zemi. Spadla, ale vyklenula se tak, aby dopadla tak daleko od něj, jak jen mohla.
            Zvíře se hnalo za ní. Pak se však prudce zarazilo ve vzdálenosti sotva dvou kroků, tělo namáčklé na neviditelné zdi.
            Jeho klec.
            Vrážel do té hradby znovu a znovu, bušil do hranice jeho vězení. Mlátil do bariéry pěstmi tak tvrdě, že jí ty otřesy připadaly jako mnohonásobné výbuchy bomby.
            Zakryla si uši, aby utlumila jeho kvílení, co bylo stejně tak smutné, jako rozzuřené.
            Ten zoufalý zvuk zasáhl její srdce jako ostrá jehla.
            Poslala Tristana zpět sem, když všechno mluvilo pro tohle rozhodnutí. Spolupracoval s Kujoo, kteří mu pomohli utéct. Napomáhal té Medbské kněžce ji chytit. Snažil se nechat si Kámen Ngak pro využití ve svůj vlastní prospěch.
            Ale když ho teď viděla v téhle bolesti, srdce se s ní hádalo, že kdokoliv, kdo tu byl celé roky uvězněný, by pomoc Kujoo přijal. Že Tristan zakročil, nebo se o to snažil, když ji ta Medbská čarodějka začala mučit. Že sílu Kamene Ngak chtěl mít v rukou jen proto, aby zajistil svobodu pro sebe a ostatní Alteranty.
            Jak ho mohla vinit, když stejnou svobodu nabízel i jí a ona se k němu obrátila zády a postavila se na stranu Beladorů?
            A teď nemohla odejít.
            I kdyby dokázala najít cestu ven z téhle džungle živá, neměla nikoho kromě Tristana, kdo by ji navedl k uprchlým Alterantům.
            S každou ztracenou minutou viselo Brinino bezpečí na vlásku, spolu s tím i osud všech Beladorů na zemi.

            A její jediná zbraň byla zaražená do země na špatné straně té zdi.

7 komentářů:

  1. Mockrát děkuji za další překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Moc krát ďakujem za preklad :D

    OdpovědětVymazat