neděle 18. října 2015

Alterant - Kapitola 4


Evalle udeřila do houbovitého pytle, který překrýval její hlavu a ramena. Pomalu a s obtížemi přesunula svá předloktí nahoru k hrudi, pak zatlačila rukama od sebe, ve snaze odstrčit cokoliv ji právě zakrývalo, pryč z těla.
            Pytel se natáhl, ale nepovolil.

            Co byla zač tahle věc, co se nechtěla roztrhnout, nebo nechat prorazit?
            Když s tím měla co dělat Noirrská magie, mohla se svobodně proměnit do bojové formy, s jistými změnami chrupavek a svalů, které by jí umožnily mít větší sílu. Jenže jakožto Alterant by si musela dát pozor, aby se prostě dál neměnila, dokud by se z ní nestala třímetrová bestie s tesáky a drápy.
            Přepadli ji nadpřirození. Pocit v kostech? Šlo o Medby, nejnelítostnější nepřátele Beladorů.
            Vyvolala svou formu Beladorského válečníka a stiskla ruce v pěst kvůli bolesti způsobené tím, jak se chrupavky podél jejích předloktí a zad přetvořily na velké výstupky.
            Jen počkejte, až tahle partička zjistí, co chytili.
            Zatnula čelist a zabrzdila jakoukoliv další proměnu.
            „Tedy, tedy,“ ozval se chraplavý mužský hlas, jeho slova se stávala hlasitější, jak se blížil. „To maskovací kouzlo stálo za ty prachy, nemyslíte, chlapci?“
            Se smysly doširoka rozevřenými Evalle zaznamenala každého z těch „chlapců“, jak se blížili k ní, jako by sledovala přibližující se tečky označující nepřátele na radaru. Její empatická schopnost byla čas od času nestálá, protože se teprve vyvíjela, ale právě teď se dostala do vysokých otáček. Rozpoznala tři emoce - jeden byl chladný jako mrtvá ryba, jeden se snažil skrýt svůj strach a jeden byl vzrušený, prahnoucí po tom někoho zabít.
            „Musíme se ujistit, že máme tu správnou, než ji předáme,“ pokračoval ten samý chlápek, ten, který měl dle její dedukce chladnou duši. Musel být jejich vůdce. Dodal: „Jestli je to ona, budem do smrti ve vatě.“
            Evalle potřebovala čepele skryté v podrážkách svých bot, ale musela nějak zakrýt zvuk dupnutí nutný pro jejich uvolnění. Popíchla své únosce poznámkou: „Jenom zbabělec by se mnou odmítal bojovat fér a—“
            Do břicha jí vrazila bota.
            Na okamžik vtahovala vzduch do plic, ale to, když zafuněla a ustoupila dál pro udržení rovnováhy, jí poskytlo perfektní krytí pro to, když dupla botami o chodník.
            Dva muži se zasmáli. Jeden páchl po tabáku a funěl jako zadýchaný závodní kůň.
            Ten pavučinovitý vak jí překryl tělo až po stehna. To si mysleli, že ji můžou chytit do pytle?
            To sotva.
            I když, technicky vzato, to udělali.
            „Fajn, chlapci,“ ozval se vůdce. „Pojďme ji odsud dostat a shrábnout peníze.“
            Vztek vyslal ty vlny, co jí probíhaly, vzhůru po jejích rukách a až ke krku.
            Nikdo se jí nedotkne. Nikdo.
            Uvěznili ji jako zvíře, ale žádný z nich neměl koule na to, aby se k ní přiblížil. Měla by prostě zůstat stát a donutit je k pohybu.
            Kruciš. Tribunál. Na tohle nemá čas. Zkusila telepaticky zavolat Tzaderovi. Jakmile vyslala: Tzadere, jsem v pasti... ji hlavu zaplnila ostrá bodnutí bolesti. Oči se jí zalily slzami.
            Ta zatracená Noirrská magie rušila její telepatii.
            „Běž pro ni, Tagote,“ nařídil ten chladný.
            Určitě šlo o partu žoldáků a nikdo z nich neměl kinetickou sílu, jinak by neriskovali jít blíž k ní.
            Tagot musel být ten, co toužil po tom ji zabít, protože právě to se smrtelným záměrem se začalo blížit k ní.
            Evalle se soustředila na ten pohyb. Když se dostal do vzdálenosti pár centimetrů, rychle přistoupila blíž, pak se odrazila vzad a kopla nohou jeho směrem. Protažení ostří masem a zavytí bolesti jí daly znát, že došlo ke kontaktu. Spadla o něco dál a přistála rameny na chodníku.
            Rozpoutal se chaos, všichni tři chlápci začali křičet jeden na druhého.
            Využila toho a použila svou kinetickou energii, aby se převrátila dozadu.
            Přistála v podřepu na nohou a dostala se dlaní k dýce ve své botě. Tahle dýka obsahovala extra kouzlo navíc, protože Tzader požádal přítele, aby ji vytvořil speciálně pro ni. Nebyla vnímavá, jako dvě čepele, které nosil on, ale byla dost úžasná na to, aby zvládla proříznout pytel zamořený Noirrskou magií.
            Zachytila okraj, rozřízla předek, strhla ho ze sebe a mrštila tu sliznatou věc pryč. Hromádka shnile páchnoucí lepkavé hmoty pleskla o zeď.
            Použila svou kinetiku, aby vyřadila všechna světla v oblasti.
            Když její noční vidění přebíralo vládu, barvy se v naprosté temnotě ztlumily do odstínů modré. Ti tři chlápci měli světlé vlasy, možná červené, a na sobě měli kabáty. Dokonce i ten, co křičel a svíjel se bolestí, zatímco se snažil zastavit krev řinoucí se z jeho stehna.
            Trefila femorální tepnu? Sladký.
            Jenže pořád musela tu ženu dostat do bezpečí.
            Když tu nebyli žádní lidé při vědomí, nemusela s nimi jednat jako v rukavičkách. Nadzvedla ruce a hodila na ně nápor kinetiky.
            Klopýtli o pár kroků dál, ale ne tak daleko, jak čekala. Ledově chladný vůdce s bodlinatými vlasy a tetováními přes jednu stranu obličeje vytasil ďábelsky vypadající mačetu, která syčela magií.
            Kde propána ti žoldáci získali všechny tyhle magické hračky?
            Od Medbů.
            Teď už by měla být schopná k Tzaderovi dosáhnout, ale dřív, než mohla vyslat telepatickou zprávu, zakřičel jí v hlavě jeho hlas: Koukej sem naklusat, Evalle! Co vyvádíš?
            Chytila jsem se do pasti. Potřebuju pomoc. Jsem na—
            Chlápek s mačetou točil čepelí tam a zpátky rychlostí, jakou se hýbala vrtule letadla. Možná nakonec přeci jen nebyl hloupý žoldák.
            Odpojila svou telepatii a vyslala veškerou energii do vytvoření neviditelného štítu právě v momentě, kdy ji útočník napadl vysokým obloukem.
            Švihl tím jiskřícím mečem dolů tak rychle, že by to stačilo na její rozpůlení.
            Ten úder vrazil do jejího silového pole tak tvrdě, že jí dal ránu do zubů.
            Dovolila si přelétnout pohledem k tomu druhému grázlovi, aby se ujistila, že po ní taky nejde s nějakou zbraní. Ten z kapsy kabátu vytáhl kapesník nadměrné velikosti a přehodil ho přes toho krvácejícího chlápka, který zaskučel, zazářil jako uhlí rozpálené ohněm, pak se proměnil na popel.
            Co tohle bylo za kapesník?
            Tetovaná tvář znovu roztočil ostří.
            Její ramena schytala největší nápor neustávajícího útoku mačety. Jednu nohu přesunula dozadu a zapřela se, zatlačila vpřed, ale ztrácela půdu pod nohama.
            Dokázal by prorazit skrze její stěnu síly?
            Tzader vykřikl: Můžeš utíkat?
            Ne. Zabije mě, jestli skloním obranu.
            Kde jsi? zeptal se Tzader hlasem naplněným vztekem.
            Pořád pod parkovištěm na— Další příval útoků čepele ji zatlačil o několik kroků vzad.
            Už jí došel čas? Pochopil by to Tribunál, kdyby se Tzader dostal k Brině ještě před setkáním a vysvětlil to?
            Tetovaná tvář na ni dál útočil mačetou. Evalle se vší silou snažila dát všechno, co měla, do udržení své ochranné zdi, ale brzy ji měl prorazit.
            Ta čepel měla sakra šťávu.
            Vzduchem se rozlila síla a podráždila její pokožku.
            Kolem explodovalo světlo, zasršelo o zdi temných budov.
            Útočníkovi a jeho kámošovi stačil jeden pohled, pak se otočili a utekli.
            Evalle spustila ruce podél těla. Byly bolavé kvůli úderům, co schytaly. Dlouze, zhluboka se nadechla, stáhla své tělo do normální podoby. Skrze hruď a nohy jí vystřelila bolest. Neměla ponětí, jak ji Z našel, jak se sem dostal tak rychle, nebo co udělal, aby odehnal tu skupinku, ale byla připravená ho obejmout, když se začala otáčet.
            Ach, kruciš. Mohla být její noc ještě horší?
            Sen tam stál, s rukama zkříženýma na hrudi a znechuceným výrazem na tváři, který konkuroval jeho obvyklému nenávistí naplněnému přivítání její osoby.
            To, že tu byl on, vysvětlovalo, jak se sem někdo dostal tak rychle. Sen měl schopnost teleportovat se kamkoliv, kam chtěl. Musel být v parku, když jí Tzader volal.
            Nemohla uvěřit, že právě Senovi vděčila za to, že ji dostal z téhle situace.
            Byl o dost vyšší než ona, a dvakrát tak mohutný. Na sobě měl šedé tričko a černé džíny. Dnes měl své vlasy ostříhané nakrátko, ale zítra mu mohly sahat po pás. Bylo by hezké vědět, co je zač nebo odkud pochází, vzhledem k těm diamantově modrým mandlovým očím. Nebo kdo měl sílu donutit ho být prostředníkem mezi VIPERem a nadpřirozenými bytostmi, které byly agenty koalice VIPERu.  
            Práce, kterou evidentně nesnášel.
            Tzader ji dříve varoval, aby se chovala mile, takže poznamenala: „Nevěřím, že tohle řeknu, ale ráda tě vidím.“
            Sval v Senově čelisti sebou škubl. „Už jen tím, že žiješ, plýtváš kyslíkem. Nemysli si, že mě tohle malé divadelní představení oblaflo.“
            „Představení?“ Copak necítil Noirrskou magii? Začichala a rozhlédla se. Kde byl ten pytel? Teď už nic nepáchlo jako Noirrská magie, ale nemohla ustoupit. „Vlákali mě do pasti. Napadli—“
            „Jo, jasně. To řekni Tribunálu.“ Mávl rukou.
            Omotala si ruce kolem břicha, když se stáhlo kvůli prvnímu stupni teleportování. Nemohl říct aspoň ‚Připravena?‘ než to udělal? V žádném případě se nemohla spojit s Tzaderem, jakmile ji Sen přesunoval.
            Snažili se ti tři chlápci chytit kohokoliv se schopnostmi, nebo výslovně ji? Co tím jejich vůdce myslel, když říkal, že se musí ujistit, že mají tu správnou?
            Správnou Beladorku? Správnou Alterantku? Správnou agentku VIPERu?
            Nebo správnou cokoliv jiného?
            Musela Brině o tom útoku říct, pokud jí bude dána chvilka předtím, než setkání Tribunálu začne. Jakkoliv Evalle nesnášela Sena ve všech ohledech, aspoň se po ní šel podívat, namísto toho aby čekal v parku.
            Ne proto, že by se kdovíjak staral o to, aby nepřišla pozdě, takže musel mít rozkaz ji přivést včas. Ať už šlo o jakýkoliv důvod, právě teď za to byla vděčná.
            Senův nadřazený tón se vznášel skrze vír barev a točivý pocit, ale neviděla ho. „Ještě jedna věc, Alterantko.“
            „Co?“ zeptala se mile, nebo se alespoň snažila. Bylo těžké být zdvořilá, když se jí kroutily vnitřnosti.
            „Byl jsem v parku včas,“ oznámil, pak se odmlčel, aby ji nechal tu poznámku vstřebat. „Jakmile jsi měla zpoždění, neměl jsem jinou možnost, než tě vyzvednout. Podle času mezi lidmi máš minutu skluz, ale ve světě Tribunálu se čas ohýbá. Máš zpoždění už čtyřicet pět minut.“



7 komentářů:

  1. Děkuji za pokračování! :)

    OdpovědětVymazat
  2. moc díky za pokračování, míša

    OdpovědětVymazat
  3. MOC DĚKUJI ZA POKRAČOVÁNÍ.

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat