středa 12. srpna 2015

Alterant - Kapitola 1


Co si má vzít holka na sebe, když tráví věčnost ve vězení? Evalle Kincaidová by raději sama bojovala s tlupou démonů, než aby o půlnoci čelila Tribunálu.
            Od teď za sedmdesát dvě minuty.
            Mohla by odtamtud dnes odejít svobodná... pokud vezme Tribunál v úvahu, že posledních čtyřicet osm hodin strávila ochranou lidí před osm staletí starým válečným vůdcem namísto toho, aby shromažďovala svou obhajobu.

            Byla snad její vina, že se narodila jako poloviční Belador? Alterant. Jediný, co nebyl mrtvý nebo zavřený v kleci. Ostatní zabili lidi. To, že v osmnácti přijala Beladorskou přísahu, ji udržovalo mimo pronásledování... až doteď.
            Jedno po druhém, například nejdřív se obléknout. Musela se ukázat v něčem víc, než v podprsence a kalhotkách.
            Vytáhla své oblíbené bavlněné tričko, kousek ve stylu vintage, ze své starožitné komody. Oblékla se do džínů a bot, zastrčila si do kapsy pár matic a zarazila se.
            V jejím bytě bylo příliš ticho.
            Nepříliš hluku dosáhlo dvě patra pod centrem Atlanty, když jste žili v něčem, co se rovnalo betonovému bunkru.
            Ale tenhle klid byl ticho typu něco-se-musí-dít.
            Vyrazila to prošetřit a právě došla na chodbu, když se z kuchyně ozval ostrý zvuk výbuchu.
            Znělo to, jako... obří opalovací lampa.
            Dobrotivá Macho, ne!
            Přešla do běhu a vklouzla dveřmi do kuchyně ve chvíli, co další výbuch otřásl vzduchem. „Feenixi!“
            Její šedesáti jedna centimetrový chrlič, kterého měla jako domácího mazlíčka, stál před otevřenou troubou a z čenichu mu vystřeloval oheň. Přestal šlehat plameny a střelil svýma velkýma kulatýma očima k ní v mazaném nevinném „kdo, já?“ pohledu. „Aňoo?”
            Kdyby se teď začala smát, nikdy by se nenaučil, že v bytě nemůže střílet oheň. Ale mluvila klidným a zvědavým hlasem. „Co to děláš?“
            To musela být ta správná otázka. Otočil se k ní a začal tancovat ze strany na stranu na svých tlustých malých nohách se čtyřmi prsty. „Pšekvapení! Píta. Píta.“ Zatleskal svýma zavalitýma rukama s drápy a zavýskal.
            Postoupila dál do kuchyně a ohnula se, díky čemuž uviděla jednu ze svých mražených feferonkových pizz, na jedné straně spálenou k nepoznání.
            On pro ni vařil.
            Najednou měla srdce až v krku. Jak bez něj bude žít, jestli ji zavřou? Byl důvodem, proč její srdce zpívalo každé ráno, když otevřela oči. Vždycky ho našla rozvaleného na posteli vedle ní se svým aligátorem na hraní pod rukou a úsměvem na tváři s mezerou mezi zuby.
            Zavřela troubu a usmála se na něj. „Je to perfektní. Děkuju ti, že jsi mi připravil večeři.“
            Feenix zamával křídly a vylétl do výše jejích očí. Dva malé tesáky v předkusu směřovaly dolů přes jeho spodní ret. Roztáhla ruce a on jí vletěl do náruče, složil při tom křídla jemná jako netopýří kůže.
            Ale to sladký způsob, jakým řekl “Moje” byl tím, co hrozilo, že jí podlomí kolena.
            Nemohla mu dát znát, jak moc těžké pro ni bude ho dnes večer opustit, jinak by se trápil celý čas, co bude pryč. Strach, že ji ztratí, by mohl způsobit, že se z něj zase stane to malé zvířátko vydechující oheň, které ani nebylo schopné komunikovat, když si ho poprvé přinesla domů. Jestli se po dnešku nevrátí a on se dostane ven, někdo ho určitě zabije. Zasloužil si něco lepšího potom, co unikl od toho šíleného kouzelníka, který toho chudáčka stvořil, potom mučil.
            V žádném případě ho nikde nemohla zavřít.
            Neudělala by mu to, co ostatní chtěli udělat jí.
            Nic jí nezabrání vrátit se k Feenixovi... kromě dvou ze tří božstev Tribunálu s výrokem proti ní. I v tom případě by se nedala bez boje. Nestarala se o to, jestli ji mohli na místě zabít.
            Tím pádem jí zůstávala jen jedna možnost - spolehnout se na své šance  přesvědčit Tribunál, že se nepromění, ať dobrovolně, nebo ne, do své podoby Alterantí bestie a nebude zabíjet lidi.
            Vegas by se její šanci na výhru vysmál.
            Polkla, aby se zbavila knedlíku v krku hrozícího, že ji zadusí.
            Feenix se odtáhl. „Píta?“
            „To se vsaď, zlato.“ Objala ho a vdechla přitom jeho teplou, koženou vůni, pak ho posadila na samostatnou kuchyňskou linku.
            Nespálená polovina pizzy chutnala lépe, než vypadala. A vydávala by úplně stejné ooh a ahh komenty, i kdyby šlo o placku bláta.
            „Matíí.“ Doširoka otevřel ústa.
            Hodila mu dvě matice z kapsy.
            Zachytil tu ocelovou svačinku jazykem a sežvýkal jako arašídovou cukrovinku M&M.
            Podívala se na hodinky. Čas byl proti ní.
            Oddalování nevyhnutelného by odchod z těch dveří neudělalo nijak snadnější. A přijít na setkání Tribunálu pozdě by bylo bráno jako urážka – zaručený palec dolů. Umyla si ruce. „Musím jít na chvíli ven, takže nevař nic dalšího, zatímco budu pryč, dobře?“
            „Jot.“ Sledoval ji ze svého hřadu na lince, oči mu zářily čistým štěstím.
            „Jsi nejlepší.“ Dotkla se prstem jeho širokého nosu, usmála se, a zamířila do ložnice.
            Za zády jí zaznívalo mávání Feenixových křídel.
            Třímetrové stropy mu umožňovaly let chodbou nad její hlavou a dosáhnutí ložnice dříve než ona. Když vešla do místnosti, byl usazený uprostřed její postele.
            Feenix se zeptal: „Vlátíš se?“
            Otázka za milion, ale na stejnou otázku se ptal pokaždé, když odcházela. „Tak brzy, jak to půjde.“
            „Co je bži? Jedna, dvě, pět, šem, ošm?“
            Myslel tím minuty nebo hodiny? Zrovna se naučil počítat do osmi. Čas byl úplně jiný pojem. Ona uvažovala spíše v řádu let, ale raději, než by dál zkrášlovala pravdu, změnila téma. „Jak ti jde počítání?“
            „Dobže.“
            „Započítej pro mě.“
            Ohnul nohy a naklonil se dopředu, aby přes své bříško spočítal každý prst. „Jedna, dvě...“
            Zvedla z nočního stolku svou dýku a zastrčila ji do boty. Nechodila po ulicích neozbrojená.
            Když Feenix přestal počítat u osmi, protože měl osm prstů na nohách, řekla mu: „Myslela jsem, že tenhle týden pracujeme na devět a deset.“
            „Co je devjet deset?“ Vzhlédl k ní velkýma oranžovýma očima plnýma zvědavosti.      „Povím ti to na cestě ven.“ Zamířila ke dveřím ve svém obýváku, které mířily do tunelů sloužících k východu.
            Feenix potřeboval důvod, proč počítat víc, než své prsty. Řekla mu: „Tvoje růžky jsou devět a deset.“
            Zabručel nesrozumitelné šťastné zvuky, zatímco dupal chodbou u jejích pat.
            Když došla ke dveřím, otočila se. „Budeš cvičit?“
            Jeho oči se rozšířily, když si uvědomil, že má novou informaci. „Jot, ksakru.“
            „Žádné klení.“ Ráda by vinila Quinna, jednoho ze svých dvou nejbližších přátel, že ji vydráždil natolik, až před Feenixem řekla to slovo, ale byla to její vina.
            „Plomiň.“ Usmál se, ze strany pusy mu vykukoval jazyk.
            „To je v pořádku. Vím, že to byla nehoda. Slib, že budeš hodný a budeš cvičit počítání, zatímco budu pryč, a já ti seženu poklici na kolo.“
            Jeho šupinaté čelo se ve zmatení nakrčilo.
            Vysvětlila mu: „Poklice je jako stříbrná pizza.“
            Kolébavě udělal kolečko, tleskal a třepetal křídly, vydával šťastné zvuky. Ujistí se, že Tzader, druhý z těch, kterým věřila nejvíce na světě, donese Feenixovi poklici na kolo, pokud ona nebude moct.
            Mohla by, kdyby si na ni Tribunál dneska přestal zasedat a zacházel s ní stejně, jako se všemi ostatními.
            Chtěla toho tak moc?
            Jen jednou by byla ráda souzená dle svých vlastních zásluh a ne své poskvrněné krve. Musela odejít teď, nebo by to nikdy neudělala. Sklonila se, pevně Feenixe objala a zeptala se: „Kde máš krokodýlka?“
            Rozhlédl se a pátral po své oblíbené vycpané hračce, pak přelétl ke svému sedacímu vaku. Poté, co se usadil v pohodlném pytli, se začal mazlit se svým vycpaným aligátorem.
            To byl pohled, který si vezme s sebou do hrobu.
            „Ahoj, zlato.“ Rychle zavřela dveře, pospíchala skrze betonové chodby do své garáže. Nemělo smysl dnes v noci brát ven svou motorku GSX-R. Měla téměř hodinu na zvládnutí dvaceti minutové chůze k Woodruffskému Parku, odkud bude teleportovaná na setkání.
            Nenáviděla teleportování téměř tak moc, jako Sena, prostředníka, který ji odvede k Tribunálu. Ale takový byl v jejím světě život.
            Přešla přes garáž a použila svou kinetickou sílu pro přístup k výtahu, který ji vzal dvě patra nahoru na úroveň ulice. Vyšla ven a prohlédla si okolí utápějící se ve tmě skrze své speciální sluneční brýle, které chránily její ultra citlivý zrak dokonce i v noci. Narodila se s očima, které vnímaly ulici a okolní oblast v odstínech modro-šedé, podobné jako dívat se skrze ochranné brýle s nočním viděním. Její zvláštní DNA ji také obdařilo smrtelnou reakcí na slunce.
            Sluneční svit nebyl takhle blízko půlnoci problém, ale nadpřirozené bytosti se mohli skrývat v temné džungli oceli a betonu, kterou bude muset projít odsud až k Marietta Street. Quinn vlastnil budovu, ve které žila, a nerad od ní vybíral nájem, ale ona na tom trvala. Bude žít život podle svých vlastních podmínek.
            Nezávislost znamenala pro každého něco jiného.
            Pokud někdo nežil uvězněný ve sklepě prvních osmnáct let na tomto světě, pochybovala, že by rozuměl tomu, co nezávislost znamenala pro ni.
            Zarazila se. Cítila vzduchem klouzat energii?
            Nebo byla jen nesvá?
            Takhle pozdě ve čtvrtek v noci se nic kromě plevele usychajícího v srpnovém horku nepohnulo. Před ní se rozprostírala směsice betonu a štěrku, rozšířená pod pozemním parkovištěm před CNN. Turisté se jen zřídka zatoulali sem, na místo, kde třímetrový drátěný plot chránil zaparkovaná auta před vandalismem.
            Skvělé místo pro něco šeredného čekajícího na kořist.
            Jen do toho. Ještě mám čas na smývání krve z podrážek.
            Nebo by alespoň zemřela během dělání něčeho pro větší dobro a ne kvůli tomu, že se narodila napůl jako Belador a napůl jako bestie.
            Přelétla podezřívavým pohledem ze strany na stranu a pokračovala v cestě k matně osvětlené oblasti. Jenže v tomhle parnu se neplazil ani šváb. Po tvářích jí stékal pot. Uvolněné pramínky z jejího copu se jí přilepily ke krku.
            Atlanta jí bude chybět, jestli se nevrátí, obzvlášť možnost během zimy jezdit na své motorce.
            Poslal by ji Tribunál někam do tepla, nebo...
            Vlhký vzduch klouzající přes její ruce se naplnil brněním z vědomí, že se cosi děje. Podrážky jejích bot vydávaly na vyježděném chodníku tiché klapání. Žádný jiný zvuk nenaplnil pauzy mezi nimi.
            Otevřela své empatické smysly... pak více.
            Směrem k ní se blížila přítomnost někoho jiného.
            Člověk? To si nemyslela.
            Jestli se s ní někdo nebo něco chtělo právě teď zaplést, radši ať si to přeje umřít. Tzader a Quinn budou čekat v parku, aby ji vyprovodili, a ona je chtěla vidět.
            Mužský hlas blízko za ní řekl: „Jste těžko k nalezení, slečno Kincaidová.“
            Rozhodně ne člověk.








7 komentářů:

  1. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad. Vypadá to zajímavě.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Super, teším sa na nový preklad, vyzerá to zaujímavo :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad i korektúru!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat