úterý 10. září 2013

Santa, Baby - Kapitola 2




Z blízka byla ještě hezčí. Menší, vypadala mlaději. Téměř křehce.
Nebo tak se to zdálo.
Jack se přinutil zaměřit se na něco jiného, zatímco sledoval Katherine Peale z oddělení do oddělení v FAO Schwarz – v bolestech se ukrýval mezi davy nakupujících, kteří balili na svátky dárky, v obchodním středisku v sobotu ráno – v místě, kam se žena jako ona vůbec nehodila.
Opravdu, dnes se zdála jako naivitou nedotčená studentka. Jack ji málem nepoznal, když dnes ráno vyšla z domu oblečená v kabátku a khaki kalhotách, vlasy měla stáhnuté do volného ohonu.
Grady, usrkávající latté na předním sedadle spolujezdce šedého Jackova Saturnu o půl bloku dál na východ od třicáté sedmé ho šťouchl a naznačil. To není ona, že ne?
Nejsem si jistý.
Ne, to nemůže být ona, řekl Grady rozhodně. Jaká femalle fatale by nosila obyčejné mokasíny?
Ale byla to ona, jak si uvědomili, když procházela kolem. Čekali třicet vteřin, pak vystoupili z auta a sledovali ji pešky napříč Pátou Avenue až k padesáté osmé ulici do FAO Schwarze.
Jack ji následoval dovnitř, navedl Gradyho, aby na něj čekal na náměstí.
Sledoval ji skoro skrz celý obchod, než se nakonec zastavila v prvním patře „Bookmonster“ oddělení, kde studovala tituly se soustředěnou intenzitou, zatímco Jack ji sledoval zpoza dvou nohou obřího monstra, které bylo vysoké až ke stropu. Zjevně ji lákaly YA romány, protože si jich sebrala celou náruč.
Když vstoupila do výtahu tvaru robota, aby jela zpátky dolů, Jack to vzal vzdušnou čarou k eskalátorům v zadní části obchodu, ale v době, kdy se dostal do prvního patra, už zapadla do davu. Kvůli tomu kymácivému copu bylo těžší ji odhalit, nicméně netrvalo dlouho, než ji opět zahlédl v oddělení nacpaném plyšáky, kde si prohlížela žirafu životní velikosti s podivným hloubavým výrazem. Měla velké modrošedé oči s těmi ztěžklými víčky, smyslně mdlý vzhled, který by si Jack spojoval spíše se středomořskou krásou, než severskou.
Když se k ní blížil, snažil přijít na něco chytrého, co by mohl říct, ale musel být z oběhu příliš dlouho, protože jediné fráze, co mu přišly na mysl – všechny s žirafou – by se hodily, leda do Playboy kresleného seriálu: Docela působivé, ale myslíš, že na velikosti záleží? Nebo: Říká se, že je to v ložnici divoch. Nebo: Proč mně radši nedáš pořádnou facku přes tvář, ať to máme za sebou?
„Cool, co?“ To bylo to, pro co se nakonec rozhodl. Cool, huh? Kolik ti je, devatenáct?
Odtáhla se od zvířátka, její ruka se automaticky položila na její rameno – první instinkt městské ženy, když je obtěžována cizincem. Pohlédla na něj, příliš zdvořile se pousmála a řekla: „Jo,“ a odvrátila se.
„Vánoční nákupy?“ Jack se v duchu přikrčil nad jeho vlastní blbostí. Dej se dohromady, chlape. Máš v tom padesát táců. Chceš strávit celý život špehováním manželů, co podvádějí?
„Přesně tak.“ Rychle ho zhodnotila, přičemž si všimnula jeho prázdných rukou společně s oblečením, do kterého ho Grady navlékl pro tuto roli – nějaká imitace sportovního oblečení od designéra, o jakém Jack v životě neslyšel, takže ho zachránilo, když mu Grady dokázal zachránit tisíc dolarů, které by musel vyhodit za pravou věc. Na rozdíl od doporučení Celeste, nehodlal se ještě ponořit do těch pěti táců – bylo jeho pravidlem nedotýkat se zálohy klientů, dokud nebyla práce jistá.
„Právě začínám,“ řekl Jack. „Mé vánoční nákupy.“
Přikývla a odvrátila pohled.
„Pro mé neteře a synovce,“ pokračoval, v duchu zoufale toužící po trestu. „Mám jich asi tak tisíc.“ Tisíc. Tisíc neteří a synovců. Proč radši nedržíš hubu? Drž hubu a odejdi. To je tak ponižující.
„No, tak tohle je to pravé místo,“ řekla a otočila se k obchodu.
„Hele, nejsem v tomhle moc dobrý,“ řekl rychle, když vyrazil před ní. „Nevím, co říkat ženám v situacích, jako je tato. Víš, když vidíš ženu a říkáš si, že možná…“
Zírala na něj.
„Můžu tě pozvat na šálek kávy?“ Zeptal se.
„Ehm…“ Znovu hledala útěk a on věděl, že dává dohromady taktní odmítnutí.
„Je tady místo, hned za rohem – u Vočka. Jen šálek kávy. Deset minut. Jen tak mohu dokázat, že semnou opravdu jde vést rozhovor a nejsem nějaký –“
„Omlouvám se,“ udělala krok zpět, zdvořilý úsměv byl zpět na místě. „Opravdu nemohu.“
„Protože mě neznáš? Dobře. Jméno. Jonathan Rory Patrick 0’Leray, ale moji přátelé mi říkají Jack. Nekouřím, neberu drogy, nepiju přes míru. Čtyři až pět nocí v týdnu boxuji v tělocvičně Gleason v Brooklynu. Mám vlastní firmu, jsem zdravý, dobře zajištěný. Doporučení a výsledky testů můžu dodat na žádost. Jsem hodnej kluk, opravdu. Nejsem jako ti… víš. Mám, namysli –“
„Vím, co máte na mysli, a jsem si jistá, že jste hodný, ale já jsem…“ Přitiskla k sobě plyšovou koalu. „Jsem ve vztahu a…“
„Aha.“
„A on by, víte…“
„Nechtěl, aby si šla na kafe s někým, koho si právě potkala ve FAO Schwarzu.“
Usmála se. „Bez ohledu na doporučení a testy. Takže se obávám…“
„Jak to, že tu není s tebou?“ Jack se teď cítil trochu jistější, když s ním skutečně mluvila, i když to bylo jen proto, aby se vymluvila z kávy s ním. „Pokud bys byla moje přítelkyně, nepustil bych tě z očí.“
Dala mu oh, kámo pohled, ale předtím zachytil v jejích očích drobné zaváhání, které napovídalo opak. Byla polichocena. Možná měla i trochu zájem – nebo by měla, pokud by nebylo Prestona.
„Včera opustil město,“ řekla. S jeho manželkou, dodal v duchu Jack, i když samozřejmě ten konkrétní detail vynechala.
 „Ale věř mi, nebyl by spokojený, kdybych s tebou šla na kafe, a ano, zjistil by to, protože mu říkám všechno, takže se omlouvám, ale nemůžu.“
„Ale…“
„Promiň. Opravdu. Užij si nakupování.“
Jack nebyl tak hloupý, aby ji sledoval. Hranice mezi „vážně hodný kluk,“ a „trn v zadku,“ byla nesnesitelně tenká.
Místo toho vyšel z prodejny skrz impozantní vchod s těmi kilometry vysokými okny, vklouzl do RayBansu a prohlížel si dav – naštěstí řídký – hledajíc Gradyho, kterého by těžko přehlédl přes jeho obranný postoj a oranžově zbarvené vlasy. Možná, že vlezl dovnitř, protože mu bylo chladno navzdory oslňujícím slunečním paprskům.
Jack ho konečně zahlédl na okraji náměstí, kde si povídal s mužem za stánkem s pečenými kaštany, jejich sladce spálené aroma Jacka pozdravilo, když se blížil.
 „Pohni sebou, Grady. Je Čas na vydělávání si.“
Jeho synovec se na něj prosebně podíval. „Nemůže to počkat?“ Prodavač kaštanů, který po Jackovi házel líně zvědavým pohledem, byl štíhlý, s bradkou a náušnicí, přesně Gradyho typ.
„Promiň, kámo. Vyjde ven každou chvíli.“ Popadl Gradyho za rukáv bundy a táhl ho přes náměstí. „Tady je to, co potřebuji, abys udělal.“

****

Lupič udeřil v okamžiku, kdy Katherine Peale opustila obchod s jejími dvěma nákupními taškami, zhmotňující se jako mohutné rozostření na okraji jejího zorného pole.
Upustila tašky a popadla kabelku, zrovna když se po ní brutálně natáhl a vykřikla: „Ne!“ Když s ní škubl.
Impulzivně škubnula zpátky.
Držíc kabelku oběma rukama, ji její útočník vyškubl z jejího sevření a při tom ji zbavil rovnováhy.
„Ne!“ Vykřikla znovu, když jí podjely nohy. Zlehčila pád rukama, když přistála, vykřikla bolestí.
Násilník, prchající s její kabelkou, ji zaslechl a ohlédl se přes rameno. K jejímu překvapení se otočil a zíral, když viděl, jak ji srazil k zemi. Zaváhal, jako by se nemohl rozhodnout, zda utéct s kabelkou, nebo se vrátit zpět a pomoci jí.
„Jsi v pořádku?“ Někdo – muž – se nad ní skrčil. Několik dalších přihlížejících stálo kolem a dívalo se, jako by hráli pouliční divadlo. Zákazníci opouštějící obchod kolem nich jen kroužili.
„Kabelka –“ Kat sebou trhnula, když se pokusila vstát, dlaně jakoby měla v jednom ohni.
„Zůstaň tu.“ Dobrý samaritán vyskočil. Dokonce i zezadu vypadal povědomě – tmavé vlasy barvy tabáku, hnědé semišové sako, ty ramena. Znala ten hluboký skřípavý hlas, byl to ten muž, který ji předtím zval na kávu. Jack… 0’něco. „Co si myslíš, že děláš?“ Zařval, když vyrazil směrem k lupiči s oranžovými vlasy.
Uh-oh. Kat se snažila alespoň posadit se. Tady šlo skutečně o život, nebyl to boxerský ring v tělocvičně.
 „Jacku, ne.“
Lupič byl nejenže o kousek vyšší, než Jack – což nebyl žádný trpaslík s jeho sto osmdesáti centimetry, možná více – ale také byl dvakrát tak široký, krk měl jako kmen stromu a ruce tak velké, že by jimi mohl lámat kosti. Přesto o krok zacouval, když se Jack přiblížil, přitiskl si kabelku k hrudi – směšný obraz, vzhledem k jeho velikosti a skutečnosti, že jí ji právě vyškubl.
„Já…“
„Dej mi to.“ Vyrval kabelku z rukou lupiče, než ho Jack strčil tak, že klopýtl dozadu. „Co je to s tebou?“
„Je mi to líto, kámo.“ Setkávajíc se s pohledem Kat, řekl: „Nechtěl jsem ti ublížit. Omlouvám se.“ Bezradně pokrčil rameny, pak se otočil a rozběhl se pryč.
Přihlížející zahalekali a tleskali, když jí Jack vracel kabelku.
„Páni,“ řekla Kat. „To bylo…“ Divné. Skvělé, ale… „On prostě… utekl, když jsi ho konfrontoval. Jak jsi věděl, že bude takhle reagovat a ne –“ pokrčila rameny, „nepraští tě, nebo nevytasí nůž, nebo tak něco?“
„Štěstí hlupáka, alespoň myslím.“ Poklekl vedle ní a sundal si jeho sluneční brýle, čímž jí obdařil pohledem z blízka do těch hnědých očí, ze kterých se podlamují kolena, které ji tak dostaly jejich vyrovnaností, když s praštěnou upřímností prohlašoval něco o boxu, doporučeních a tom, jak je dobře zajištěný. Právě teď byly zněžnělé soucitem. „To se nemělo stát. To…“ Odvrátil se, tiše zaklel.
„Hej, to je život ve velkoměstě,“ řekla, snažící se zastavit chvění teď, když bylo po všem.
„Jo, jasně…“ Zavrtěl hlavou. „Je mi líto, že k tomu došlo.“
„Není to tvoje vina.“
Podíval si na ni. Myslela si, že se chystá něco říct, ale pak si jen povzdechl. „Je rozbitá.“ Ukázal na popruh kabelky, který se roztrhl.
„To mohou opravit. Alespoň že ji mám zpátky. Děkuju ti, Jacku. Nemůžu říct, jak moc jsem ti vděčná. Opravdu nad rámec.“
Ušklíbl se. „Jo, jsem opravdu prima chlap.“ Vstal, sáhl po její ruce. „Tady, nech mě… oh, můj bože. Jsi zraněná.“
Zasténala, když se opět podívala na dlaně, které byly surově poškrábané – zvlášť jedna z nich krvácela.
„Jinak jsi v pořádku?“ Zeptal se a opatrně prohmatával její rukávy. „Mám tě vzít na pohotovost? Nebo možná k tvému lékaři…“
„Jsem v pořádku. Tedy, až na mé ruce. Potřebuju si je jen očistit.“
„Tady.“ Uchopil ji za paže a snadno ji vytáhl na nohy. „Vím v okolí o místu, kde tě můžeme dát do pořádku. Obchod s kávou, který jsem předtím zmínil – u Vočka.“
„Ne, ne,“ řekla. „Budu v pořádku. Postarám se o to doma.“
„Jak se dostaneš domů?“ Zvedajíc nákupní tašky, řekl: „Nemůžeš je s těma rukama nosit. Dovol mi, abych ti pomohl. To je to nejmenší, co můžu udělat.“
„Proč? Ani mě neznáš.“
„Tak se mi představ.“
Zaváhala, neochotný úsměv jí roztáhl rty. K čertu s tím… „Jméno. Margaret Peale, ale lidé mi říkají mým druhým jménem, což je Katherine, s výjimkou blízkých přátel a rodiny, kteří mě říkají Kat. Podívejme se na to dál. Neboxuji, ale třikrát týdně dělám kickbox, styl San Shou ve West Twenty-fourth. Taky nekouřím, ani neberu drogy, ačkoliv mám ráda sklenku vína k večeři – pouze červený merlot, nebo pinot noir, když je to k rybě nebo drůbeži. Někdy mám ráda pivo, zvláštně světlé. Co se týče práce… Řekla bych, že ti bude muset stačit, že jsem osoba samostatně výdělečně činná.“
„Co děláš?“
„To se dá těžko… shrnout.“
Jack se na ni zamyšleně podíval. „Tak dobře… Kat?“
„No, pro mé blízké –“
„Přemluvilas mě, Kat. Vezmu tě k Vočkovi.“
O dvě minuty později ji doprovodil do neatraktivního malého místa s obědem a snídaní, kde ho přivítal majitel v bílé zástěře s nadšeným upovídáním. Vočko – ano, skutečně tu byl Vočko – provedl Jacka a Kate skrz kuchyni do malé, spoře osvětlené skladovací místnosti s dřezem v rohu. Zamlaskal jazykem nad Katinými odřenými dlaněmi, než přinesl lékárničku, o kterou Jack zažádal a opustil je, aby se věnoval podniku.
„Milý chlap,“ řekla Kat, když jí Jack rozepnul kabát a pověsil ho na nedaleký věšák společně s její kabelkou. Jeho oči se mírně rozšířily, když se pořádně podíval na svetr, jeho ústa se prohnula, ale byl příliš diplomatický na to, aby se rozesmál nahlas.
„Vočko je můj bratranec.“ Pokrčením ramen sundal semišové sako, vytáhl si rukávy svetru – hezkého, teplého, vlněného svetru, protikladu k tomu jejímu, a začal si mýt ruce mýdlem.
Usmála se. „Jeden z tvých tisíců bratranců?“
Zavrtěl hlavou a usmíval se, když otvíral lékárničku na hromadě papírových krabic, prohledával její obsah. „Teď máš na mysli moje neteře a synovce. Mám asi jen tři sta až čtyři sta bratranců. No, maximálně pět set.“
„To je vše?“
„My 0’Learyové nevíme, kdy přestat.“ Vytáhl tubu s antibiotickou mastí, lepicí pásku a dvě gázy zabalené v papíru. „Musíme si pronajímat konferenční centra, když pořádáme svatbu – což je tak každý druhý víkend.“
Při zmínce svatby sklouzl Katein pohled na prsteníček jeho levé ruky, který byl nahý.
Všiml si toho a zahýbal prsty. „Vždy jen host, nikdy ženich.“
„Nikdy?“
Vyhrnul jí rukávy a pak jí rozevřel ruce, aby si prohlédl škodu. „Nejsem si jistý, ale můžu být jediný třicetisedmiletý muž v New Yorku, který si nikdy neprošel tou dlouhou uličkou. National Geographic přemýšlel o tom, že o mě natočí speciál.“
Kat se zasmála, přejíc si, aby to neznělo tak nervózně.
Zamračil se, když studoval její ruce. „Klepeš se.“
Polknula. „Adrenalin.“ A ty. To, že jsem tady s tebou v té malé, temné místnosti s mýma rukama ve tvých. Bojím se podívat se přímo na tebe ze strachu, že v mých očích uvidíš něco, co bys neměl. „To přejde.“
Promnul palci jemnou pleť na vnitřní straně jejího zápěstí, jako by se jí snažil uklidnit. A z toho se její srdce rozběhlo ještě rychleji. „Už ti někdy předtím vyškubli kabelku?“
„Ne a to jsem žila celý život v Manhattanu. Musela jsem vydávat kickbox vibrace, nebo tak něco.“
Jack zapnul vodu, nastavil ji na teplou a varoval ji. „Obávám se, že to bude štípat.“
Zhluboka se nadechla a nějakým způsobem se jí podařilo neškubnout s rukama stranou, když jí je natáhl pod teplý proud.
„Jsi dobrá pacientka.“ Jemnými, šikovnými prsty jí namydlil rány. „Proč jsi tu kabelku držela tak pevně? Myslím tím, ne, nic z toho není tvá chyba. On neměl… to nemělo být…“ Jack zaťal zuby.
„Myslím, že jsem to měla prostě vzdát,“ řekla. „Ale ta kabelka je pro mě zvláštní. Byla mojí babičky, Augusty. Měla slabost pro italské kabelky, a tahle byla její oblíbená, z Adela Borse ve Florencii. Nosila ji každou neděli do kostela, když jsem vyrůstala, s výjimkou Velikonoc, kdy mi ji vždy půjčila.“
„Je…?“
„Před dvěma lety zemřela ve spánku.“
„To je mi líto.“ Jack ruce opatrně otřel papírovým ubrouskem, pak otevřel gázu a potřísnil ji mastí. „Zní to, jako byste si byly blízké.“
„Velmi. Všechny mé oblíbené věci jsou ty, které mi dala, a to zejména ty, které vyrobila. Dala mi tenhle pletený svetr, když jsem byla teenager.“
Jack porovnal svetr s výrazem, který by mohl být popsán jako zdvořilá nenávist, než jí přitiskl gázu na pravou ruku. „Pěkný.“
„Myslíš si, že je směšný.“
„Není směšný.“ Usmál se. „Možná neobvyklý.“
Taky se usmála. „Neobvykle směšný.“ Nejen, že babička Augusta přímo do svetru vpletla všechny možné vánoční symboly – Santu, stromeček, punčochy, svíčky, mudrce, věnce, sobi, anděly, cukroví, atak dále – ale také jej velkoryse vyzdobila flitry, knoflíky, stužkami, třásněmi, korálky a falešnými očky. Na jejím vánočním svetru od babičky nebylo vůbec nic vkusného.
„Jestli si tohle myslíš,“ zeptal se Jack, když připravoval druhou gázu. „Proč ho nosíš?“
„Protože mě dělá šťastnou. Jistě, je živoucí, hloupý a víc než jen trochu laciný. Ale takové jsou Vánoce a ty má každý rád.“
Jack vypadal, jako by se chystal něco říct, ale pak si to rozmyslu. Něco v jeho postoji ztuhlo, když přikrýval obvazem její levou ruku. Poprvé si všimla pevného, téměř nevrlého sklonu jeho brady. Nebylo to nepřitažlivé – ve skutečnosti naopak, v kontrastu s jeho vřele výraznýma očima – ale přemýšlela o jeho náhlé změně nálady.
„Ty nemáš rád Vánoce,“ řekla.
S lhostejností, která vypadala nucená, pokrčil rameny.
„Nemám je rád, ani nerad. Je to jen další den. Nebo by byl, pokud by měsíce dopředu nebyly obchody narvané. S tím jak se to pořád opakuje, nemáš toho tak trochu plné zuby?“
„Ne,“ řekla s klidnou upřímností. „Nikdy. Jasně, myslím, že celá ta věc kup, kup, kup je trochu přehnaná. Ale pod tím vším jsou Vánoce čas upřímného darování a znovuzrození. Je to čas zázraků.“
„Hej, jestli si to myslíš, tak je to v pohodě,“ řekl Jack, když zavíral lékárničku a uklízel. „Rozdílné názory, to je všechno.“
„Neexistuje nic, co by se ti na Vánocích líbilo?“
„Myslíš kromě biskupského chlebíčku.“
„Ne, vážně.“
„Vážně. Nemůžu se té věci nabažit. Víš, kdo ti udělá výborný ovocný koláč v tomhle ročním období? Vočko.“
„Vočko?“ Ukázala ke dveřím do kuchyně, kde Jackův bratranec Vočko mlátil kolem sebe a křičel o pomoc.
 „Tenhle Vočko?“
„Pojď – zabereme si box a já ti kousek koupím.“ Popadajíc jejich vrchní oděvy, ji Jack s rukou na jejích zádech vedl ke dveřím. „Říkám ti, že otřese tvým světem.“

13 komentářů: